„Soustava špatných rozhodnutí investora vyústila v opěrnou zeď na hranici pozemku“ zněla přibližně věta, kterou mne před lety zaujala kolegyně Jana Kolková. Občas se člověk setká s projektem, kde na začátku stálo jedno „blbé“ rozhodnutí a pak už se to valilo. Takovým typickým klíčovým momentem je třeba určení nuly domu, vykácení všeho živého nebo ignorování vody na pozemku.

Takový prvoinvestor by měl projít školením, aby se vyhnul těm chybkám, které ničí rodinný rozpočet na vysněný domek. Holt se ale školné platí na první stavbě a od druhého domu dál už je to jenom lepší. To už investor sezve celý tým ještě před zakoupením nemovitosti a na stole už je detailní geodézie, hydrogeologie, historická rešerše i dendrologie a objekt viděl statik. Analýzy dokážou objekt výrazně zhodnotit a vyloučit nejdražší překvapení.

Fascinuje mne vnímání hodnot u zkušených investorů. Přistupují ke stavbě jako k dílu dosud neznámého umělce, který se co nevidět proslaví. Od okamžiku kolaudace musí celá investice mile a stabilně zhodnocovat. Nedávno se tak prodal dům s „mou“ zahradou za 27 milionů Kč, a to i přesto, že byl v zástavbě rodinných domků z 80. let 20. století na okraji okresního města. Visel v nabídce realitky pouhé tři dny.

Mám to štěstí, že jsem byl u vzniku jednoho z prvních venkovských hotýlků. Před šestnácti lety se tomu leckdo smál. Pak se vloudil do slovníku nový přesah slova „boutique“ a fenomén byl na světě. Krásný park a krajinářská práce je nedílnou součástí celého konceptu, a to včetně způsobu, jakým je organizovaná profesionální péče o místo. Pochopitelně, kdykoli sem na cestách po našich i sousedních hvozdech, ostříží oko rozebírá každý detail. Právě hotýlky, chalupy či apartmány v krajině pracují velmi silně s obrazem místa a emočním nábojem toho, zdali se nám tam chce strávit čas, nebo ne. Zkušený zákazník se zorientuje i podle snímků a můžete mít najatého sebelepšího fotografa. Největší hrozbou je tu pocit naleštěné bídy.

Minulý týden jsem šel procházkou kolem takového investičního záměru. Někdejších panských velkostatků máme v krajině jako naseto, a hledat pro ně nové využití je tedy přinejmenším chvályhodné. Koncept selských motivů spojených s ubytováním je u nás stále neotřelý a přes různé „agroturistické“ projekty nám tu vyrostla nová vlna poptávky. Městský liberál chce s dětmi strávit víkend na venkově, čistě a luxusně, s výhledem na zvířátka a místním sortimentem ovoce–zelenina na talíři. Potud je to koncept naprosto zdravý a obdivuju každého, kdo se do něj pustí. Dát do kupy „místní produkty“ je náročné, stejně jako udržet pocit farmy, kde hmyzem je pouze motýl s včelou a vůně květin je jediným aromatem pro zákazníkův nos.

Investoři si naprosto zjevně sezvali celý tým. Architekti a všechny související profese odvedli pozoruhodnou práci, postavili nabídku, vybrali si zákazníka, vyfotili, jak nejlépe uměli, a hledají si pozici na trhu. Ale ta krajinařina! Místo mezi sady, remízy a lukami, které se dívá do kraje a je samo o sobě enormně krásné. Stačilo by jen poslouchat, přečíst ho a jít s ním. Doplnit, co v něm chybí, navázat se. Nic velkého to nepotřebuje. Bohužel se tak nestalo. Přišel anglický trávník do krajiny, víc betonu, než by traktory potřebovaly, japonský javor na plné slunce do solitéry, paulownia, svitel, cedr a arizonské cypřiše. To je zhmotněná lítost nad tím, jak někdo dokáže nadějnou věc v závěru neuvěřitelně zpackat. Přitom byli tak blízko.