Bouře v amerických ulicích se přelila taky na sociální sítě – aby ne. Ve virtuálním světě ale drama občas nabývá podobu frašky, místy i smutné. Každá skupina má „svůj“ soubor videí, které v jejím uzavřeném systému cirkulují. A všechny ty záznamy jsou jistě pravdivé – záběry nesmyslné brutality policistů pro jedny i obrazy řádění rabujících pro druhé. Do toho screenshoty největších pitomostí, které stoupenci druhé strany na sociální sítě vypustili.

Prezident Donald Trump seznal, že situace žádá postování siláckých twitterových statusů (a nic moc jiného), mimo jiné oznámil, že na rabující se bude střílet („when looting starts, shooting starts“). Na jeho status reagoval republikánský senátor Tom Cotton slovy „no quater“ – volně přeloženo jako nebrat zajatce a nepřijímat kapitulaci. Později Cotton publikoval komentář v The New York Times, kde vyzýval k tomu, aby proti rabujícím (nikoli však protestujícím) zasáhla armáda. Proti publikaci komentáře protestovaly stovky zaměstnanců deníku a dožadovaly se vyvození důsledků. Vedení deníku nejdříve reagovalo stanoviskem, podle nějž chtělo nadále poskytovat prostor různým názorům. Rychle ale obrátilo a pobouřeným zaměstnancům ustoupilo – publikovat komentář byla chyba. V omluvně znějícím stanovisku pak předhodilo rozhořčeným jako zodpovědného za karambol pětadvacetiletého editora Adama Rubensteina (jak chrabré). Přímo z redakčního shromáždění tweetovala Bari Weissová, autorka nezaložená zrovna progresivisticky, psala o „občanské válce“ a generačním střetu liberálů ve věku čtyřicet plus a mladších „woke“ pokrokářů, kteří berou publikaci názoru, jejž nesdílejí, jako formu agrese. Na Twitteru se na ni kvůli tomu sesypali angažovaní kolegové – prý píše nepřesně, není totiž pravda, že by v redakci probíhala doslova válka, a generační rozdělení taky není úplně důsledné. Od té doby se Bari Weissová odmlčela.

Aféra se senátorovým komentářem nakonec stála místo vedoucího komentářové rubriky Jamese Benneta, na jinou práci byl přeřazen editor názorových stránek Jim Dao, ten se zachoval zmužile a potom, co vedení redakce „označkovalo“ jeho mladého podřízeného, se ho zastal a vzal odpovědnost na sebe. Prozatímní šéfka názorové rubriky Katie Kingsburyová v e-mailu zaměstnance vyzvala, aby se na ni obrátili pokaždé, když narazí na text, titulek nebo post na sociálních sítích, který je zarazí. V nejvlivnějším deníku na světě tedy zjevně nastala situace, kdy právo veta má kterýkoli rozcitlivělý člen redakce, přičemž autor, který vzbudí tenhle druh pohoršení, se jistě může těšit na obvyklé „nedozírné následky“. Podobná situace nastala i v některých dalších médiích spíš lokálního významu. Je možné vidět v tom významné vítězství pokrokářské levice: podařilo se jí ovládnout nějakou instituci, prosadit si svoje, tedy umlčení opozice a vyslání varovného signálu případným budoucím „kverulantům“ – radši buďte zticha, nebo se vám povede zle. Angažovaná reportérka, která spolu s kolegy svrhla šéfredaktora Philadelphia Inquirer kvůli údajně necitlivému titulku, v rozhovoru pro CNN definovala žurnalistiku jako „agitační práci“, to docela sedí. Jenomže spolu s ovládnutím instituce může přijít taky znicotnění jejího významu. Proč číst noviny, které o sobě prohlašují, že nebudou místem debaty? Tradiční média jsou v posledních letech čím dál víc marginalizována, teď se budou muset ještě vypořádat s postpandemickou ekonomickou krizí. Je docela dobře možné, že angažovaní autoři z těch nyní „svých“ novin udělají ctnostné ghetto, v němž život sice bude zajímat málokoho, ideologická čistota ale bude udržena. Vítězství za všechny drobné. A pro stoupence otevřeně vedené debaty porážka, kterou si ale zasloužili kvůli své neschopnosti se „jakobínům“ postavit. Člověk ten rozpad na sociálních sítích v přímém přenosu sleduje a pak zabrousí do české debaty, čte si, jak si uživatelé vjíždějí do vlasů kvůli mariánskému sloupu, a pocítí bezpečí domova. I ta slzička vděčnosti a dojetí možná ukápne.