O velikonoční sobotě sledovali diváci prvního kanálu německé ARD v hlavním vysílacím čase kriminálku z Prahy. Český divák se z ní může dozvědět něco o tom, jak nás Němci, vědomě i podvědomě, vnímají. Především ale si uvědomí, že při vší oprávněné kritice na adresu ČT a našeho veřejného života jsme naštěstí pořád někde jinde.

Hon Prahou začíná uvítací recepcí pro novou velvyslankyni Německa v České republice. Karla Lorenzová je cca padesátiletá energická žena, která na předchozích postech (naposledy v Tunisku) proslula nekonvenčním chováním a zásadovostí. Ne všichni nadřízení na ministerstvu, nemluvě o členech  spolkové vlády, jsou takovými vlastnostmi nadšení. Ještě během recepce přibíhá na ambasádu mladá Němka ve vysokém stupni těhotenství a brzy po ní její přítel, seržant americké armády. Ten velvyslankyni vnutí flešku, která obsahuje záběry waterboardingu a zřejmě i jiného mučení.

Seržant dezertoval z nejmenovaného letiště české armády, kde CIA provozuje mučírnu pro své vězně z Blízkého a Středního východu. V seržantovi se hnulo svědomí a usiluje o to, aby pravda vyšla najevo. Velvyslankyně mu zpočátku moc nevěří, její nadřízení a podřízení ji také vybízejí, aby neriskovala bilaterálky s Čechy a s Američany a aby mladý pár z ambasády vypudila.

Když už se k tomu rozhodne, těhotná Němka jí prozradí, že v táboře Američani zadržují i jednoho Němce. Němec se jmenuje Mehmet Bialik, loni letěl navštívit svého dědu v Turecku, ale nějak se po cestě zatoulal a v Sýrii ho zatkli Američané. V Berlíně zanechal ženu, z níž se vyklube moderní potetovaná prodavačka v obchodu s rockovými deskami, každý vidí, že tu nemůže jít o žádné islamisty.

Velvyslankyně potřebuje lágr CIA spatřit na vlastní oči, vyjme z mobilu simkartu, naloží seržanta do auta a jedou na místo. V kanadách a s přístroji pro noční vidění tábor skutečně spatří, velvyslankyně bohužel zavadí o výstražné zařízení české stráže, které hlídkují u vnějšího plotu, okamžitě spustí palbu a jen šťastnou náhodou ji nezastřelí. A protože všechny cesty uprchlíků dnes vedou do Německa, dostane se tam s pomocí velvyslančina otce i seržant.

Rezidentovi CIA v Praze nezbývá už než jen omezovat škody a ještě je nucen udělat výměnný obchod. Za to, že velvyslankyně zprávu o tajném lágru neprozradí německým novinářům, propustí yaenkové Němce Mehmeta. K předání dochází na Letišti Václava Havla.

Oči našince v kriminálce samozřejmě naleznou drobné nesmysly. Český ministr zahraničí se příjmením jmenuje Laszlo, povědomí o českých reáliích mají němečtí tvůrci evidentně na úrovni svých amerických kolegů, kteří ve slavném filmu Casablanca z roku 1943 museli českému odbojářovi taky vybrat zrovna toto maďarské jméno. 

Takových chyb ale není moc. Praha ve filmu vypadá líp než v reálu, tvůrci tu rozhodně nevypichují nějakou naši civilizační zaostalost (z titulků se dozvíme, že pomohl i český Státní fond kinematografie). Zaostalí jsme my Češi spíš politicky. Ministr Lászlo je donucen k privátnímu přiznání, že o táboře na severu Čech samozřejmě ví. Vysvětluje ho českým strachem z Ruska. „Lidé se obávají ruské invaze jako v roce 1968. Potřebujeme přátelství Američanů a moje vláda proto dělá věci, které bych dlouho nepokládal za možné. Naštěstí brzy podám demisi.“

Vyznění je asi takové, že ve východní Evropě se opět nedostává občanské kuráže, jaká panovala na podzim 1989. Ani na spolkovou republiku není bohužel automaticky spoleh, ale Berlín přece jen zůstává místem, na kterém když se sejde pár nonkonformních jedinců, je ještě možné vyrábět slušnost. 

Je to velmi konformní představa o nekonformnosti. USA za Donalda Trumpa skýtají té pokrokovější části Německa, která dnes veřejný život v zemi drží pevně v ruce, projekční plochu, na jakou si za Obamy promítat nedovolilo. V německé státní správě jsou zjevně kurážnější ženy než muži. V závěrečné scéně z Letiště Václava Havla pak velvyslankyně Lorenzová vítá Mehmeta B. jménem spolkové republiky a říká mu Willkommen, což je zvláštní vzhledem k tomu, že se pořád ještě nacházejí na území státu, který se tak zoufale snaží zalíbit Američanům. Ale to by tu nesměla být konotace s politikou otevřených hranic, jíž se od léta 2015 říká vítací kultura, Willkommenskultur. 

Nevyvozujeme příliš silné závěry z jedné kriminálky? Autor této poznámky v posledních týdnech viděl několik kusů z produkce německé veřejnoprávní televize, všechny tak či onak vyznívají pokrokově. V miniseriálu Pod jedním nebem (také se natáčel částečně v Praze, ale odehrává se v rozděleném Berlíně za studené války) je z mnoha aktérů bezkonkurenčně nejsympatičtější mladý homosexuál, který se s partou dalších homosexuálů snaží prokopat tunel do západní části města. Cesta do neznáma, jiný celovečerní film veřejnoprávní televize vysílaný v premiéře před měsícem s podobnou pompou jako teď Hon Prahou, pojednává o Evropě budoucnosti, kdy se moci ujmou nacizující pravičáci a slušní lidé (tedy ti, co dnes mj. kontrolují veřejnoprávní televizi) budou zachraňovat holé životy na člunech, které se pokoušejí přistát u břehů Afriky. Legendární seriál Místo činu ve svých dílech z posledních měsíců nikdy netematizuje tak ožehavý a mezi běžnými Němci diskutovaný fenomén, jímž je vyšší kriminalita mezi tzv. uprchlíky, ale když už, tak imaginární nebezpečí pravičáckého teroru. 

Veškerou dramatickou produkci obstarává pro ARD dceřinná společnost Degeto. Její ředitelkou je dcera Wolfganga Schäubleho, donedávna ministra financí a dnes předsedy parlamentu. Natalie Wörnerová, která si zahrála velvyslankyni v Praze, je zase životní partnerkou nového spolkového ministra zahraničí Heika Maase, který sice když byl ještě ministrem spravedlnosti, inicioval cenzuru na facebooku, zato ví, že Amerika zrazuje svoje svobodomyslné dědictví a vůbec už se několikrát projevil jako regulérní trumpofob.

Jistěže to není řízená demokracie jako v Rusku, „jen“ organický kartel dobrých lidí, v němž mnoha obyvatelům začíná být dusno. My menší sousedé na východ od kartelu máme šanci se k této centrále lidství připojit, ale okno příležitosti prý nebude otevřeno pořád.