Gesta mají smysl a musí se udržet jejich původní význam, i přesto, že občas se stanou výronem hysterie z plynoucí z bezradnosti. Připomínat smrt Milady Horákové před 70 lety je důležité a použití slov vražda a komunisti je přípustné, protože na prvním místě připomíná totalitu a ideologii, v jejímž jméně byla zavedena.

Je zvrácené se pouštět do debat, zda proces s ní měl nějakou legitimitu, jenom proto, že Milada Horáková působila v opozičních skupinách, nebo dokonce, že by byla odsouzena v procesu tehdejšího legitimního státu. Ani slovo poprava, které vzniklo ze sousloví „po právu“, není v souvislosti s osudem Milady Horákové přípustné. Žijeme v době absolutní relativizace života, vztahů, minulosti i současnosti, a přitom je nad slunce jasné, že tehdejší společnost poslala Miladu Horákovou na smrt. Jde o život ženy a matky a ta se nemá posuzovat prizmatem primitivní a zhovadilé ideologie, jako je MeToo, nebo upgradem neomarxismu v podobě Black Lives Matter, ale tím nejpřirozenějším způsobem, že jen žena je matkou života a každý, kdo si na ni dovolí, je hoden odsouzení.

Milada Horáková se jen postavila režimu, který se ukázal jako nelidský, a protože byl nelidský, tak s ní nelidsky zatočil. Vůbec nejde o vytahování starých vin a slov, které dnes znamenají něco jiného. Jde o příběh zvůle a je celkem jedno, zda k tomu dochází pod hlavičkou té či oné ideologie, zda to je nacismus, komunismus nebo hlasatelé nových pořádků. Zločin zůstane zločinem a společnost po všech zkušenostech by měla mít intuici nástup totality vycítit. A je mi jaksi jedno, že někdo Miladu Horákovou používá k vyprázdněným a patetickým gestům. Její osud je důležité připomínat. Je to zvlášť důležité v době, kdy střelka společenského kompasu je zmagnetizovaná a pomatená. Pevným bodem musí zůstat základní hodnoty, bez kterých lidé nevědí kudy kam. Víc k tomu říct už netřeba.