Summit Evropské unie minulý týden byl svou povahou energetický, neboť Evropa – na rozdíl třeba od USA – je v energetické krizi. Skončil bez výsledků. Flexibilnějším členským státům se nepodařilo změnit pravidla, rozpohybovat status quo. Mezi těmi flexibilnějšími byla i česká vláda. Nápady, jak status quo trochu rozstřelit, jsou dnes v podstatě dva. Jednak do taxonomie, seznamu kádrově vhodných zdrojů energie, na něž bude bankám dovoleno půjčovat peníze, dopsat jádro. My, Francie, Polsko, Nizozemsko a další jsme pro, Rakousko, Lucembursko a Německo už s novou vládou jsou proti. Nicméně jakkoli o rehabilitaci jádra stojí za to usilovat, nebylo by to zázračné a hlavně okamžité řešení. Stavba dvou reaktorů v Dukovanech, o nichž snad Fialova vláda rychle rozhodne, by znamenala jen udržet dosavadní jadernou kapacitu. Celý projekt od vypsání tendru ke spuštění reaktorů zabere klidně deset let, třeba i víc.

Ale v Evropě zrovna začíná zima 2022 a téměř nikdo se nezahřeje představou, jak nějaký budoucí český premiér v roce 2032 přestřihává pásku v Dukovanech. Pondělí, kdy šlo Echo do tiskárny, přineslo během dne například nový rekord na spotovém trhu s elektřinou v Německu: 432 eur za megawatthodinu (MWH). Česká cena se tu bohužel odvíjí od německé. Ale i Francie, normálně v klidu díky jádru a s cenami výrazně nižšími než Němci, v přepočtu na kupní sílu i než my, teď z bezpečnostních důvodů musela odstavit čtyři reaktory. Na jejím denním trhu se v pondělí 1 MWH vyšplhala na 400 eur. I když z těchto absurdních výšin cena třeba poněkud spadne, mějme na paměti, že loni před Vánocemi se jedna 1 MWH v Evropě prodávala v rozmezí od 25 do 50 eur.

Okamžitou úlevu na trhu s energiemi by mohl přinést druhý nápad, který se mihl před summitem – reforma „trhu“ s emisními povolenkami. Polský Sejm před dvěma týdny odhlasoval požadavek na evropský summit: Pozastavte systém povolenek, nebo z něj jednostranně vystoupíme. Babišova vláda se opatrně přidala. Nic se nestalo. Prý se v tomto ohledu pomalu mění nálada, řekněme polským směrem. Pomalá, postupná změna nálady – to je jako z nějakých předkrizových dob.

Energetická krize Evropy se odehrává v neuvěřitelném mezinárodním kontextu. Spotové ceny zemního plynu v Evropě se letos zvýšily o 600 procent. Minulý týden poskočily ještě jednou po zprávě, že německý regulátor nedal svolení ke startu plynovodu Nord Stream 2. Ten vede ruský plyn po dně Baltického moře přímo do německého Greifswaldu. Němečtí regulátoři pracují se zdánlivě nepolitickým argumentem: Gazprom prý má mít na provoz „dvojky“ právnickou osobu na území EU, ne jako dosud ve Švýcarsku. Takže dřív než v druhé polovině příštího roku prý Nord Stream 2 nepojede. To je zpoždění minimálně půl roku. Přitom se Nord Stream dohodl v roce 2014, kvůli této rouře tehdy do Moskvy letěl německý ministr hospodářství Sigmar Gabriel – navzdory Majdanu, Krymu a Donbasu.

Ukrajina nejspíš bude faktorem v německém schvalovacím procesu i dnes. Nová spolková ministryně zahraničí Annalena Baerbocková řekla, že pokud by Rusko zaútočilo na Ukrajinu, Nord Stream 2 bude zrušen. Baerbocková je ze Strany zelených a možná si léčí špatné svědomí, vždyť zelený odpor k jádru a uhlí dovedl Německo a s ním do jisté míry Evropu k současné závislosti na Gazpromu. Druhým strýčkem aktuální plynové krize jsou Spojené státy. Za Donalda Trumpa USA uvalily na firmy kolem Nord Streamu 2 sankce. Joe Biden sice v tomto tlaku povolil, nicméně máme tu začátek další zimy, prý 100 tisíc ruských vojáků u hranic s Ukrajinou a v Americe tlak ze strany republikánského senátora Teda Cruze, aby Bílý dům na všechno kolem Nord Streamu 2 uvalil nové sankce.

Setkává se tu nešťastně hned několik dogmat evropského a amerického mainstreamu posledních let. Něco by mělo ustoupit: Buď na geopolitické frontě – Vladimir Putin chce ovšem situace využít ke garanci, že NATO nikdy nepřijme Ukrajinu –, nebo na frontě klimatické politiky. Nebo na obou. Alternativou je pro Evropu posilování tzv. nerežimních stran, sociální bouře a nedejbože blackouty.