Na Levém Hradci bydlí pan Ostoj. Znáte ho? Je to oráč a raně středověký zemědělec. Obývá prosté stavení, pošta mu tam nechodí, stejně by si s ní nevěděl rady. Přes den doma nebývá, pořád má co dělat v okolí, na sprašových polích a v lese, který tam za jeho života ještě okolo byl. Do stavení se vrací večer, něco pojí, nějakou tu kaši, pak si lehne a spí. A ráno jde zas něco dělat. Kromě neděle, tu už drží. Pan Ostoj je křesťan, sice pro jistotu má někde na dobrém místě schovaný nějaký amulet a určitě věří na upíry, ale na mši v neděli chodí, to jednak musí, a pak je to také něco jiného v životě, který je ve 12. století především dost úmorná dřina. A tou ještě dlouho zůstane. Je pravda, že v zimě je to lepší, to se dá odpočívat. Ale zase je zima a někdy není moc co jíst.

To stavení je chýše bez oken. S ním tam žije jeho rodina, ale kolik jich tam přesně je, nevědí ani na úřadě v Roztokách, kam by dnes administrativně patřili. Za svého pozemského života náležel pan Ostoj k únětické farnosti, jejímž byl dušníkem. To byla taková raně feudální forma právního vztahu, něco jako poddanství: prostě patřil knězi Zbyhoňovi, který zdědil blízkou vesnici Únětice, v níž pak založil kostel. K němu Ostojovi patří, vždy před svatým Martinem mu musí odvádět nějaké dávky, aby dva kanovníci z kostela měli z čeho žít. Za to pan Ostoj může hospodařit na církevní půdě. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby byla jeho, ale feudalismus je holt feudalismus. Ono to v téhle věci není dnes o moc jiné.

Pan Ostoj se ničím zvláštním nevyznačuje, což neznamená, že je nevýznamný. Dokonce by se dalo říct, že je od určité doby pro některé lidi slavný. Ví se o něm díky listině z roku 1132, v níž je pan Ostoj zmíněn. Hlavně se o něm ví díky Zdeňku Smetánkovi (1931–2017), archeologovi a spisovateli, který o něm, Levém Hradci a raném středověku napsal krásnou knihu Legenda o Ostojovi, vyšla už v několika vydáních. Má podtitul Archeologie obyčejného života a pan Ostoj v ní ožívá, jako by to byl náš současník. I když jeho život je opravdu velmi odlišný od toho našeho, ale nás s ním spojuje, že žil s námi ve stejné zemi a že jeho geny jsou nějak rozprostřeny v současném obyvatelstvu. Moc bychom si s ním asi nerozuměli, ale něco společného máme. Třeba že jsme smrtelníci a že jednou tu zemi taky opustíme.

Takže já, když se ocitnu na Levém Hradci, což dělám tak jednou za pár let a naposledy to bylo na konci loňského roku, tak myslím na pana Ostoje. Levý Hradec je (nebo byl, neboť již leží v zahraničním okrese Praha-západ) pro Pražáka (ale svět nejsou jen Pražáci!) lehce dosažitelným místem na výlety. Lze se tam vypravit různými způsoby, třeba i pěšky. Dojde se tam snadno. Nejzajímavější je tam kostel sv. Klimenta se hřbitovem a pak louka na ostrohu, ze kterého je krásný pohled na kaňon Vltavy a dolů do Roztok. Z nich sem také vede cesta oklikou přes Žalov, což je další jméno, které má mytologický zvuk, jenž dojímal třeba Mikoláše Alše, který na slavné divadelní lunetě namaloval bohatýra (podobá se Alšovým oblíbeným indiánům) s prehistorickým sekeromlatem, jenž se skloněnou hlavou směřuje na bělouši k žalovským mohylám, na něž ukazuje nesmlouvavá Morana, která zase drží v ruce takový zvláštní hrnec. Tu sekyrku i hrnec vykopal krátce předtím roztocký pan doktor Čeněk Rýzner hned vedle na kopci Řivnáči a nějakou dobu trvalo, než museli vlastenci uznat, že jsou to předměty asi o tři tisíce let starší, než aby nějak souvisely se Slovany. Ti k nám přišli, jak známo, až někdy v první polovině 6. století a oblíbili si tyto kraje uprostřed českého lavoru, v jehož středu nyní sedím a sepisuju toto pojednání.

Otázka je, jestli pan Ostoj věděl, na jak zajímavém místě vlastně žije. Tak se ptal ve své knize i Zdeněk Smetánka a nebyl si jist. Levý Hradec už za Ostojova života, tedy v té první polovině 12. století, nebyl tím, čím byl tři sta let předtím, než se sem Ostojovi nastěhovali. V 9. století, kam klademe jakési začátky přemyslovského státu, byl Levý Hradec hlavním hradištěm kmene Čechů. Nikoli Pražský hrad, ale tady bylo centrum moci! Tady, šedesát metrů nad Vltavou, na vrcholu ostrého srázu, se rozkládalo castrum, hradiště, které prý vypadalo impozantně, takže by člověku, třeba cizinci, který by se k němu blížil, zatrnulo: uf, co to tady mají, ti Bohémani? To bych do nich neřekl, do barbarů!

Českou akropoli na levém břehu vltavském obklopovala hradba z dřevěných kůlů a klád důmyslně naskládaných a propojených, navrstvených se zeminou a naplocho naskládanými kameny. Mohutná palisáda dosahovala výšky šesti metrů a táhla se v délce jednoho a půl kilometru, na citlivých úsecích před ní byl hluboký příkop. Tyhle kyklopské dřevěné hradby, které bylo nutno stále udržovat a opravovat (proto se po opuštění rychle zřítily), dávaly okolnímu světu najevo, že za nimi se nezdržuje jen tak někdo. Kdo přesně, to ovšem nevíme. Hypoteticky by tady mohli sídlit Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít… Znají je Češi ještě? Možná z Trnkova filmu, což by nebylo tak špatné. Pamatuju si, že je moje babička ještě uměla vyjmenovat jak když bičem mrská, neboť tím začínala výuka dějepisu. Ona je to taky trochu básnička, ostatně podle Vladimíra Karbusického to opravdu verš je. Převeden do nové češtiny zní: Zastav své kroky (Krok), Tetha (Němče!), raději (lub čili Libuše) přemýšlej (tím je míněn Přemysl), nezamýšlím (Nezamysl) na tebe (Mnata) vojnu (Vojen) ani zla (Vnislav), kříži my se (Křesomysl) neklaníme (Neklan), hosty vítáme (Hostivít). Dušan Třeštík to sice nazval fantazmagorií, ale i on ocenil, že to své kouzlo má.

Na Levém Hradci však sídlili když tak až poslední z nich, možná ten bázlivý Neklan, kterému se nechtělo proti Lučanům, a Hostivít, otec Bořivojův, a ještě není jisté, jak to střídali s Vyšehradem, jejž původně obývala, že ano, Libuše s Přemyslem, který přijel od Stadic. A do toho se ještě plete blízká Budeč, která měla být hlavním hradištěm před Levým Hradcem a kde bydlela Ludmila a učila Václava… Ovšemže je to všechno velká hádanka, nad kterou si lámou hlavy nejlepší mozky našich medievalistů a archeologů, těch mužů a žen, k nimž chovám nábožnou úctu, neboť konstruují zapadlé světy z náznaků, zlomků, šifer a stínů. První historicky doložený „velitel“ Levého Hradce byl dle všeho ale kníže Bořivoj, zároveň první historický Přemyslovec (on nevěděl, že je „Přemyslovec“, tak je nazval až Palacký). Ten se ale už z Levého Hradce někdy koncem 9. století stěhoval asi o patnáct kilometrů na jih, tedy na budoucí Pražský hrad.

Ještě předtím tady, na Levém Hradci, ale založil, lze-li to tak říct, první kostel v Čechách, kostel sv. Klimenta, když se vrátil pokřtěný z Velké Moravy s knězem Kaichem, kterého tam dostal k ruce, aby měl někoho v těch věcech know-how. Ten první kostel však vůbec není ten, ke kterému tam nyní člověk přichází, a buď něco cítí, nebo je mu to spíš jedno a oceňuje hlavně hezké místo. První kostel byl nejspíš dřevěný, teprve později, snad v 10. století, byl nahrazen rotundou, ve které byl roku 982 zvolen biskupem Vojtěch Slavníkovec, z čehož je patrné, že to byl kostel důležitý. Základy rotundy zůstaly v základech toho současného kostela, který je ovšem pořád ještě v základech románský. V Čechách je málo tak navrstvených míst, takže „dějiny“, tedy to, o čem jsou písemné stopy, pokrývají jen poslední fázi hradiště. To tam stálo samozřejmě ještě nějakou dobu, ale jeho význam upadal, údržba polevovala, hradby se bortily, obyvatelstvo postupně odcházelo do Prahy či okolí. V roce 1041 nejspíš hradiště pobořila výprava německého císaře Jindřicha III., který sem přitáhl narovnat účty s knížetem Břetislavem I. To bylo pořád ještě asi sto let předtím, než tady hospodařil ten pan Ostoj.

Mezi ním a námi je devět set let. Což je z jistého pohledu jako nic. Takže, jak se máte, pane Ostoji?

www.jiripenas.cz/fotoblog