Mezi Lanšperkem a Žampachem, o nichž se tu psalo minule, leží město Letohrad. Od té doby, co autor těchto cestopisů bydlí na Letné v Letohradské ulici, pociťoval touhu, ba povinnost toto město na prahu Orlických hor poznat. Ostatně každý obyvatel ulice pojmenované po nějakém místě by měl aspoň jednou za život svou patronátní lokaci navštívit. V některých případech je to docela snadné (třeba hned vedle lidem z ulice Ovenecké stačí zajet do Troje, která se dřív jmenovala Ovenec) nebo příjemné (Pařížská, Francouzská, Vídeňská), někdy obtížnější (Angolská, Mosambická, Arktická, Sibiřské náměstí…), někdy za života nemožné (Sluneční, Kosmická…) a tak dále.

Jistá potíž s Letohradem a Letohradskou bude však v tom, že to nejspíš spolu nesouvisí, protože Letohradská se ta ulice jmenovala dřív (asi po letenských letohrádcích) než město Letohrad, jež se do roku 1946 (jinde píšou 1950) jmenovalo hezky česky Kyšperk. To se však v těch čisticích letech zdálo příliš německé, tak se tam usnesli (asi to prosadili nějací funkcionáři spolu s učiteli češtiny) na Letohradu, což tam nikdo předtím nikdy neslyšel, takže to může někoho i zmást. Příkladem jsou paměti Madeleine Albrightové, která přirozeně píše, že její otec Josef Körbel se roku 1909 narodil v Kyšperku, a možná že ani překladatele Michaela Žantovského nenapadlo se podívat, kde to je, načež by pak zjistil, že to už nikde není – tedy je, protože zřícenina Kyšperk se nachází u Teplic, ale tam by se zase asi těžko mohl někdo tak v posledních dvou stech letech narodit, neb je to opravdu jen pár kamení. Z toho všeho plyne, jak je to v Čechách komplikované, což zase na druhé straně dělá tu zemi zajímavou. A to ještě musím dodat, že jméno Kyšperk se vyvinulo z hradu Geiersberg, tedy ze Supí hory, což, uznejme, by bylo krásné pojmenování pro jakékoli místo kdekoli na světě.

Takže do Kyšperku čili Letohradu jsme dorazili s otcem Jančaříkem, známým s předchozích dílů, načež se zatáhly mraky a spustil se jarní déšť. To nás potěšilo, neboť je to již vzácnost, proto jsme to brali jako znamení přízně. Snědli jsme aspoň v autě skromné svačiny, kterými jsme byli spolu s rouškami vybaveni. Pak je nasadili na obličej a vyšli do města. To bylo poklidné, spořádané a zcela prázdné, takže se nás ani neměl kdo leknout.

Historický Kyšperk-Letohrad je městečko v jistém smyslu ideální. Na začátku je bílý zámek, který si tam nechal v době barokní postavit jistý Hynek Jetřich Vitanovský z Vlčkovic: hned nás napadlo, že to byl zakladatel firmy na sušené polívky. V seriózních zdrojích se o něm píše, že to byl filantrop, který založil špitál a zbavil poddané roboty. Za zámkem, který nicméně asi neproměnil v sociální byty, je romantický krajinný park, který stoupá vzhůru do okolních kopců a mění se v les. V parku je několik atrakcí, hlavně voliéra se vzácným ptactvem, u které jsme chvíli postáli, jestli některý z papagájů nepromluví lidským hlasem. Jak jsme si přečetli na ceduli, měl by tam být, ne snad s nimi v kleci, také živý klokan, ale ten buď spal, nebo měl karanténu. V parku se dále nalézala vyschlá fontána, strašidelná jeskyně se sušenou čarodějnicí a velká pískovcová hlava ve stylu římské La Bocca della Verità, do jejíchž úst strkají někteří ruce, jiní jiné věci. V zámku je muzeum, které bylo stejně jako všechno ostatní bezpečně zavřené. Na nádvoří byly pečlivě zastřižené buxusy a mokré lavičky. Působilo to všechno velmi poklidně, ospale a vlídně maloměstsky. K tomuto duchu přispívaly i stopy po novodobém kultu Járy Cimrmana, který tu má cosi jako pamětní desku a v muzeu půlku světnice. Na stěně u zámku je zarámovaný text s komplikovaným popisem Cimrmanovy návštěvy Kyšperku v roce 1904, k níž asi ani nedošlo, což byla pointa, pokud jsme ji pochopili. Dlouho jsme to se Zdeňkem četli a pak se povinně lehce usmáli, jako že dobrý.

Vešli jsme na náměstí, které bylo v poledne ve dvě hodiny liduprázdné, jedině že by se někdo schovával pod podloubím. Bylo dobře vydlážděné, následky městského požáru z roku 1824, kdy shořelo půl náměstí, zahlazeny. Uprostřed stál bohatý mariánský sloup (1721), jehož pozlacené části se leskly na slunci, které už zase vyšlo. Vyzkoušeli jsme se ze světců a chvíli se bavili o vládnoucím ženském principu v církvi, v životě a vlastně i v kosmu, prostě všude. V rohu směrem k zámku stál rozložitě velkolepý chrám sv. Václava, který vypadal jako velká barokní stodola nebo jako krásný ženský spodek. Přiblížili jsme se k němu, neboť nás upoutala pěkná dřevěná vrata, jaká by už dneska jen tak někdo neudělal. I kostel byl zavřený, takže jsme se o kráse interiéru dozvěděli jen četbou cedule. Stále jsme se rozhlíželi, jestli někoho neuvidíme, třeba známého letohradského faráře Vacka, který by to zde oživoval. Však on i jeho farníci spořádaně dleli doma a my je nechtěli rušit. Po straně kostelní zdi jsme si všimli náhrobku s nápisem „Zde odpočívá národní buditel F. Vl. Hek. 1769–1847“. No vida, Efelvěk, tak tady leží jeho kosti, tedy spíš asi neleží, to bude jenom kenotaf, asi tady u kostela byl pohřben, pak krchov zrušili, kosti vykopali, ale jemu tady udělali náhrobek. On byl z Dobrušky, jak známo, ale sem se na stará kolena odstěhoval za dcerou, pak tady umřel. Četl jsi to, Zdeňku? – Ty, nečetl, řekl intelektuál Jančařík, překladatel Canettiho a Brocha, ale seriál jsem samozřejmě viděl, ten byl přece dokonalý, Brzobohatý, Pivec, Lukavský… A tys to snad četl? – „Já jo, všech pět dílů, když mně bylo patnáct, už jsem chodil na gymnázium a četl jsem F. L. Věka. A musím říct, že s ohromným zaujetím, doposud si vzpomínám, jak jsem to hltal, snad ani ne pro tu nějakou národní ideu, i když ta mě asi ovlivnila taky, ale pro ten tah vyprávění, pro ten širokodechý proud života a dějin, který ten jeden slušný a poctivý osud toho Františka nese. S takovým požitkem jsem pak už četl máloco, asi bych to neměl tady psát, ale takový Proust se s tím nedá srovnat, to už je nuda a skleník. – To radši fakt nikam nepiš, doporučil mi Zdeněk. – Hele, pamětní cedule, že se tady narodil Petr Jilemnický, tohos taky četl? – Něco jo… když jsme měli zkoušku ze slovenské literatury. Ale je zajímavé, že nenapsali „Peter“… Vždycky mi bylo Slováků trochu líto, že jim musel založit socialistickou literaturu Čech, ale už jsem zapomněl, že byl z Kyšperka. Hele, a víš, jak to bylo na té zkoušce, to nás zkoušel Rzounek (pro nezasvěcené: vrchní normalizátor české literatury a představitel tuhého dogmatismu) a on se mnou měl takovou zvláštní alianci, věděl, že mě literatura zajímá, ale nějak tušil, co jsem za ptáka. Tak jsem tam přišel, on na mě chvíli kouká a pak říká: „Kompas za dědinou…“ Tobě to vysvětlovat nemusím, ale on spletl dva názvy knih dvou těch jejich klasiků, Kompas v nás a Svätý za dedinou, nějak se mu to spojilo. A tak já říkám, mám, soudruhu profesore, mluvit o Peteru Jilemnickém, nebo o Lacovi Novomeském? Nebo snad o surrealismu? No, Rzounek se vyděsil, že mu už jako hrabe, snad se i zasmál, on měl takové obrovské zuby, asi falešné, pak se mě ještě zeptal, co si myslím o moskevských procesech, já řekl, to víte, když se kácí les, on se uchechtl a napsal mi jedničku. Hm, to už je dávno, to už zajímá tak možná nás dva. Ale stejně to byl pěkný čas… A víš, že toho Jilemnického ještě zažil Pavel Kohout, on ho střídal v Moskvě na ambasádě, kde Jilemnický dělal kulturního atašé, umřel nějak v květnu 1949? To musely být taky časy, představ si to, Stalin ještě v plné síle, Moskva čtyři roky po válce. – To mohli tady taky pojmenovat Stalinhrad, řekl Zdeněk. – A víš, že jsem četl, že takový návrh byl taky? Ale ono by to asi svádělo třeba k Stalin-hrach nebo tak. A taky prý se to mělo jmenovat Sirkov, opravdu, protože tady vyráběli sirky ještě o pár let před Sušicí. Sirkov by nebylo špatné jméno. Ale převládl asi marketing, že to bude lákadlo na prázdniny. On sem jezdil na léto Alfons Mucha, chodil po okolí a sháněl secesní děvuchy do Epopeje. Tam nahoře, jak je ta kaple, má být Muchova vyhlídka. Půjdeme se tam ještě podívat, ne? – Tak jsme šli, cestou to vzali přes hřbitov, který byl na stráni a nabízel krásné výhledy. Slunce už zase naplno svítilo.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/