nynější krize nabízí při vší tragice i jistou šanci poznat meze evropských možností

Se strachem z referend se žije špatně

nynější krize nabízí při vší tragice i jistou šanci poznat meze evropských možností
Se strachem z referend se žije špatně

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dřív to bylo docela jasné a snadné: demokrat v Evropě rovnal se Evropan a zastánce evropské integrace. Teď už to zdaleka tak jednoduché není. Přízrak referenda o vystoupení z Evropské unie je noční můrou mnoha zapřisáhlých demokratů, kteří najednou poznávají hranice svého demokratismu.

Evropský projekt měl už dávno být sdílenou samozřejmostí Evropanů (a tedy i Čechů etc.), už dávno měl občanstvu vstoupit do morku kosti. Pochybnosti, nebo dokonce odpor měl být vyhrazen věčným nihilistům, podivínům a okrajovým politickým deviantům. Normální lidé, a těch je vždy nejvíc, by věděli prostým rozumem a zkušeností, že jde o správnou a prospěšnou věc, takže deset referend za sebou by ji nemohlo ohrozit. Jen se klidně ptejte, vždy vám lidé odpovědí, že jsou pro. Pochopitelně, vždyť z toho mají prospěch a věci jdou dobře. Je to naše věc, ta Evropa.

A najednou nemají. Mají spíš pocit, že jsou tu dvě Evropy, ta jejich, ve které žijí, a ta druhá, které se říká bruselská. A ty dvě Evropy si úplně nerozumí. Chtějí jiné věci, mají jiné plány a vize o budoucnosti. Ty rozdíly jdou i mezi národy, ale bruselské centrum je umocňuje.

To se nikdy nemělo stát. Najednou jsme v situaci, kdy v mnoha zemích, tedy nejen u nás, vyhlášených kverulantů, vůbec, ale vůbec není jisté, jak by takové hlasování dopadlo, a v člověku, který je stále ještě oním Evropanem starého typu, je malá dušička. Proboha, hlavně žádné referendum, o takových věcech přece nemohou rozhodovat všichni, vždyť tomu nerozumějí, jsou zmanipulovaní, ovlivnění, zaslepení.

A mnozí opravdu jsou a nepochybně existují i velcí nepřátelé „naší Evropy“, kteří by toužili vidět ji v rozvalinách. Nepochybně však také existují reálné důvody, proč je tolik lidí skeptických a proč má pocit, že se něco pohybuje špatným směrem.

Bohužel čím dál méně lidí již vnímá Evropskou unii jako součást poučení z dějin, které nabraly ve 20. století nejextrémnější polohy. Zkušenost poválečné západní Evropy je přitom velmi odlišná od zemí, které se integrace neúčastnily – to se týká nás. Nikdo na začátku 50. let ostatně nepředpokládal Evropskou unii se sedmadvaceti státy. Sjednocování Evropy odstartovali idealisté jako Jean Monnet a Robert Schuman, ale celá desetiletí ho prováděli, jak také jinak, technokraté a úředníci. Byl to projekt shora, který přitom přinášel prospěch těm dole, jenže ti se tím nestali evropským lidem, nýbrž stále jen občany svých států se svou vlastní historickou zkušeností. A ta se podstatně liší od historické zkušenosti těch jiných.

Neexistují společné evropské dějiny, jednotný evropský postoj, stejně jako neexistuje jednotný společný evropský národ či lid, démos – a není to žádná tragédie, Evropa taková je. Mezi východem a západem, severem a jihem byly vždy hluboké rozdíly a nelze říci, že by se zmenšovaly. Je dokonce možné, že narůstají a že právě integrační snahy je paradoxně posílily. To by mělo být varováním.

Ne, referendum není dobrým řešením, ale situace, kdy se tolik zemí chvěje hrůzou – a opravdu v tom nejsme jediní –, jak by asi dopadlo, je dlouhodobě neudržitelná.

Zní to jako fráze, ale nynější krize nabízí při vší tragice i jistou šanci. Je to šance poznat meze evropských možností, a pohlédnout tedy realisticky na to, jaká Evropa skutečně je a čeho je schopna. Konkrétně třeba kolik Neevropanů na svém území unese. A že rozdíly mezi zeměmi a státy jsou jejím bohatstvím a národy, které jsou v ní doma, její největší a možná jedinou hodnotou.

12. února 2018