Televizní zábavní pořady mají už svůj zlatý věk asi za sebou. Rozhodně už se o nich nedebatuje zdaleka tolik vášnivě, národ na ně nečeká nastoupený před obrazovkou v plné polní (chlebíčky na stole, lahváč otevřený). Nepředstavují „událost“. Ani ty televizní Silvestry už nejsou, co bývaly, i když Jaromír Soukup se snaží, všechna čest. Najdou se ale výjimky.

O soutěžním pořadu To se ví, který v neděli po desáté večer poprvé vysílala Česká televize, se diskutovalo dlouho dopředu. Část publika s ním spojovala i jisté obavy. Show má totiž reagovat na rozšíření tzv. fake news, upozorňovat publikum, že ne všechno, co se píše na internetu, je nutně pravda. Část uživatelů sociálních sítí, zvlášť ti, kteří si myslít, že jsou v českém životě marginalizováni – například stoupenci vítěze přímé prezidentské volby, voliči nejsilnější vládní strany a další utiskované menšiny –, mají totiž dojem, že pořad bude namířen proti nim. Nic zlého netušícímu publiku budou v jeho průběhu „vymývány mozky“. To je totiž nejoblíbenější činnost lidí z veřejnoprávní televize, jakmile mají v dosahu nějaké mozky, neváhají a vymývají. Je vůbec s podivem, jak velkou démonickou sílu mnozí lidé v téhle zemi – včetně těch vysoce postavených – České televizi přičítají. Jakýsi mobilizační potenciál to ale zjevně má.

Nedělní premiéru na Twitteru průběžně a pobouřeně komentoval prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček, i jemu ale nakonec „spadl řemen“ – na poli exaltovaného pobouření předvedl víc. I on si totiž v hloubi duše musel připustit, že tahle televizní událost vykazuje všechny rysy neudálosti, a jeho zděšení nad tím, že v ČT po desáté večerní zaznělo slovo „pr.el“, působilo dojmem rutinně plněné povinnosti. České mozky jsou i po premiéře To se ví zjevně v bezpečí. Tedy před tím obávaným „vymytím“, jinou formu újmy zcela vyloučit nemohu.

Půlhodinový pořad je zdejší verzí britské The Fake News Show. Je to zábavní pořad, který se velice podobá spoustě jiných zábavních pořadů. Ve studiu je shromážděna skupina tuzemských celebrit, které té příležitosti využijí k tomu, aby publiku dokázaly, jak moc jsou zábavné. Při tom se tak trochu soutěží. Tentokrát je jejich úkolem odhadnout, která ze zpráv šířících se po internetu je pravdivá a která ne. Výběr těch zpráv je, řekněme, velmi ohleduplný, nemá žádnou výraznou politickou dimenzi, snad jenom hoax s falešným citátem Jana Wericha o muslimech se tomu v malé míře vymykal. Nakonec jde ale hlavně o sebeprezentaci soutěžících osobností, občas okořeněnou peprnějším výrazem a – ano – místy i vyjádřením politického názoru. Humornou formou, samozřejmě. Všechno je v té show velice humorné, někdo třeba dostal nápad ji osvěžit zařazením klipů z jednání sněmovny, na nichž byla na hlavy politiků v postprodukci dodělána třeba... kočičí ouška! Ano, je to půlhodina veselí poněkud urputnějšího typu. Už v časech dětství jsem pochopil, že v okamžiku, kdy někdo člověku entuziasticky sděluje, že mu důležité věci bude osvětlovat „zábavnou formou“, je potřeba se připravit na nejhorší. I v našem hekticky se měnícím světě jsou některé pravdy prostě trvalé. Tuzemští internetoví vlastenci si mohou v klidu najít nového strašáka, hledání bude nepochybně úspěšné.

Další texty komentátora Ondřeje Štindla najdete zde.