Když se v roce 2010 uskutečnila výměna deseti ruských „ilegálů“ odhalených v USA za čtyři Rusy vězněné za práci pro západní rozvědky, panovala jiná doba. Bylo to čerstvě po Obamově „resetu“ rusko-amerických vztahů a ani jedna strana se nesnažila dávat výměně publicitu. „Vídeňská výměna bude mít pozitivní efekt na americko-ruské vztahy,“ řekl tehdy prokremelský ruský komentátor Sergej Markov. „Ten skandál se podobá spíš americko-francouzskému sporu nebo neshodě mezi Amerikou a Japonskem než vypjatému sovětsko-americkému střetu.“

Jednoho ze čtyř Rusů si do výměny prosadila britská rozvědka. Jmenoval se Sergej Skripal, byl příslušníkem vojenské rozvědky GRU a Britové ho zřejmě získali ke spolupráci v roce 1995 ve Španělsku. Brzy poté odešel ze zdravotních důvodů do důchodu a pracoval v úřednické funkci na ministerstvu zahraničí, ale Britům zřejmě stačil poskytnout cenné informace o identitě ruských agentů. Byl ale odhalen, v roce 2004 zatčen a odsouzen ke třinácti letům vězení.

Skripal žil po výměně v britském Salisbury. Tam také letos 4. března zkolaboval spolu se svou dcerou. Britské úřady identifikovaly jako příčinu látku Novičok a jako pachatele Rusko. Po počátečním zaváhání se za Británii plně postavily USA, Francie i Německo. Rusko vše s výsměchem popřelo. Jeho dezinformační kampaň jsme okusili i my, když mluvčí ruského ministerstva zahrnula mezi možné původce Novičoku i Česko. Na Moskvu jako pachatele ale ukazují přesvědčivé důvody. Novičok není látka, kterou mohou syntetizovat amatéři na koleně. Není známo, že by Skripal měl nějaké jiné nepřátele. A jakémukoli jinému původci schází motiv. Skripal údajně v jisté míře poskytoval britským službám informace, ale jen do roku 2010. Operační informace přeběhlíků ostatně rychle zastarávají. Vypadá to ze všeho nejvíc jako názorné doručení vzkazu opakovaného dnes ruskými médii, že zrádci vždy skončí špatně.

Je to „studená válka 2.0“? V jistém smyslu jde jen o postupně sílící trend. Na to, že Rusové v britském exilu nápadně často umírají neobjasněným způsobem, už jsme si tak nějak zvykli a, dá se říct, akceptovali to jako nový normál v soužití s Ruskem. Sergej Litviněnko byl koneckonců zavražděn poloniem už v roce 2006. Jestliže mohla být v roce 2010 atmosféra tak věcná, jak ji líčil citovaný Markov, pak i proto, že tehdejší britská labouristická vláda učinila rozhodnutí dát kauzu Litviněnko k ledu. Po stejně výsměšné reakci Ruska jako ta dnešní (Andrej Lugovoj, identifikovaný Brity jako jeden z pachatelů, se stal poslancem dumy) vyšetřování hrála do autu a s Rusy vedla normální vztahy. Podezřelá úmrtí se snažila nekomentovat a následující vlády v tom pokračovaly. Kdyby je vzaly vážně, musely by říct, že „mokroje dělo“, jak se v sovětské špionážní hantýrce říká násilným akcím, neprovozovali Rusové ve světě tak bezostyšně od Stalinových dob.

Přepsaná pravidla špionáže

Likvidace Skripala je ale v jistém ohledu horší než to, co bývalo za pozdní studené války. Litviněnko byl příslušník FSB, který do Británie uprchl. Ruští defektoři se nikde, snad kromě USA, nikdy nemohli cítit docela bezpeční. Také někteří další předčasně zemřelí Rusové před Putinem do Londýna utekli – někteří byli v Rusku trestně stíhaní a v Británii dostali politický azyl, jiní i proti moskevskému režimu veřejně vystupovali či spolupracovali s britskými službami. Skripal byl ale špion, který byl oficiálně propuštěn z vězení a vyměněn. Tehdejší prezident Medveděv mu udělil milost. Pravidla takových výměn byla za studené války institucionalizovaná, z „mostu špionů“ Glienicker Brücke u Berlína se stala legenda, jež se dostala i do filmu (v roce 1986 zde byli vyměněni i čeští špioni KGB, manželé Köcherovi). Vyměnění špioni byli doteď nedotknutelní. Ještě 10. února si Estonsko s Ruskem na hranici vyměnily dva lidi odsouzené za špionáž. Tak jako Rusko anexí Krymu přepsalo pravidla vztahů mezi státy v Evropě, teď přepsalo pro jednadvacáté století pravidla špionáže.

Britské tajné služby mají silnou reputaci jako ty, jež se za studené války nedržely při zdi. Žádná jiná země kromě USA se neangažovala tolik. Mají na kontě slavné přeběhlíky, snad nejslavnější jsou Oleg Gordijevskij, Vasilij Mitrochin nebo Oleg Ljalin (na základě jeho informací Británie vyhostila 105 diplomatů, což je zatím rekord).

Stejně proslulé jsou sovětské rozvědné operace v Británii. Rusům se podařilo proniknout do britského jaderného výzkumu; rozvědčík vystupující jako Gordon Lonsdale, zatčený v roce 1961, řídil řadu agentů. A hlavně, nic tak neotřáslo britským establishmentem a nezaměstnávalo tak intelektuály i spisovatele a filmaře jako takzvaná cambridgeská pětka, skupina elitních příslušníků britské rozvědky, které Sověti naverbovali ještě před válkou jako univerzitní studenty. Nejslavnější z nich, Kim Philby, byl dokonce očištěn od podezření ze spolupráce a psal pro The Economist, když v roce 1961 uprchl před definitivním odhalením do Moskvy. V SSSR se upil a dostal na poštovní známku. Mezi debakly si nezaslouží zapadnout ani britská podpora litevským antikomunistickým partyzánům po druhé světové válce, jež byla bohužel cele infiltrována Sověty a vedla k likvidaci „lesních bratrů“.

V posledních letech ovšem Britové stejně jako Američané přesměrovali zdroje na islámský terorismus a profesionální orientace na Rusko nebyla poukazem na kariérní postup. Někteří profesionálové tedy odešli. Jedním z nich byl i Christopher Steele, jehož pátrací agentura vytvořila proslulou složku o ruských kontaktech Donalda Trumpa. Kvalifikované síly na Rusko teď ale budou Britové muset konečně doplňovat.

Londýn je zdaleka nejkosmopolitnějším městem Evropy. Tak jako přitahuje Poláky, Francouze, Araby nebo Pákistánce, přitahuje i Rusy. Je to částečně věc kultury, která má s cizinci zkušenost a je zvyklá žít a nechat žít. Ale pro bohaté lidi je Londýn přitažlivý tím, že jim v anonymitě poskytuje všechno, co potřebují. Britové, nebo alespoň většina z nich, si nedělají hlavu z toho, že na vrcholu žebříčků nejbohatších obyvatel Spojeného království už nejsou jména britského původu.

Občanství za dva miliony liber

Rusové, kteří se v brutálních devadesátých letech zmocnili velkých majetků, je začali konvertovat v londýnské majetky. V tom jim ochotně pomáhá hustá síť bankéřů, právníků, realitních agentů, dealerů s uměním, soukromých škol. Těm všem, a druhotně dalším profesím jako restauratérům, dodavatelům luxusního zboží a stavbařům, z toho hodně peněz zůstane. Británie na jedné straně mnoha lidem, kteří se v Rusku z nějakého důvodu znelíbili, uděluje azyl. Na druhé straně moc neřeší, zda ty peníze, za něž si Rusové kupují domy v Mayfairu, náhodou nepocházejí z činnosti související s tím, kvůli čemu jiní dostali ten azyl. Za dva miliony liber jim prodá i občanství. Ruští i jiní oligarchové pro řešení svých sporů dávají přednost britským soudům, řada kontraktů i v Rusku je napsaná podle britského práva. Ale o to, podle jakého práva byly vydělány peníze, za něž Rusové, ale hlavně jejich anonymní offshorové společnosti kupují v Londýně domy, se Británie nezajímá.

Rusové s vypranými penězi i image si ovšem staré spory a metody přinášejí s sebou. Největším občanskoprávním sporem v britské historii, měřeno spornou částkou, byl spor mezi Romanem Abramovičem a Borisem Berezovským. Jeden z Abramovičových právníků, který se později stal soudcem Nejvyššího soudu, za něj dostal pět milionů liber. Nikolaj Gluškov, nalezen uškrcený ve svém bytě minulé pondělí, býval náměstkem ředitele Aeroflotu a pobočníkem Berezovského, taky mu snad pomáhal prát peníze. Berezovskij sám zemřel za nevyjasněných okolností v roce 2013. I Britové, kteří z tohoto nového byznysu žijí, podstupují riziko. Právník Scot Young, který Berezovskému pomáhal lifrovat z Ruska peníze, skončil v roce 2014 na bodácích plotu po pádu ze svého londýnského bytu ve čtvrtém patře.

Hranice mezi podnikáním, krádeží, špionáží a politickým pronásledováním je nezřetelná. Možnost vyvést majetek do bezpečné západní jurisdikce je hlavním privilegiem ruských oligarchů – privilegiem, které Putin může zaručit, anebo odejmout. Experti označují současné Rusko za mafiánský stát (což je termín, který prý vymyslel Litviněnko). Myslí tím, že ruské státní složky, tajné služby a organizovaný zločin žijí v určité symbióze a příležitostně si pomáhají. Rozlišit politickou vraždu od gangsterského vyřizování účtů podle nových měřítek nemusí dávat smysl.

Velká většina britských Rusů jsou ale příslušníci vyšší střední vrstvy, kteří hlavně chtějí mít klid – snad podobně jako většina Rusů v Praze. Peter Pomerantsev, britský spisovatel ruského původu, který pracoval léta v Moskvě, věnoval ruskému Londýnu jednu kapitolu své knihy Nic není pravda a všechno je možné. Život Rusů v Británii je na jednu stranu velmi normální. Mezi Londýnem a Moskvou je osm letů denně, těm víkendovým se prý přezdívá „školní autobus“. „Poznat v letištní hale Rusy bývalo jednoduché – byli oblečeni buď příliš lacině, nebo příliš draze. Dnes to už nevidíte, těžko se pozná, jestli cestující přilétá, nebo odlétá,“ píše. Ale taky Londýn mění. Mladý promotér luxusních klubů Sergej Pomerantsevovi vypráví: „Když tu máma s tátou požádali o azyl, asi si mysleli, že ze mě bude Angličan. Brit. Tak něco. Ale ve světě, kde pracuju, v Mayfairu, v Knightsbridge, v Belgravii, nakonec mluvím víc rusky než anglicky. Angličané už nejsou ti, kdo mají opravdové peníze. Na druhé straně od Sloane Street, dole v Chelsea, sice ještě vládnou, ale v Mayfairu už nedokážou držet krok. Tady vydělá dobrá noc v klubu sto osmdesát tisíc dolarů. To je třikrát víc než tam u nich.“

Příliš silný návyk

Skupina ruských aktivistů začala předloni organizovat „kleptocracy tour“, turistický výlet po majetcích ruských oligarchů, zejména těch s oficiálními kontakty. Mezi zastávkami je dům na Victoria Embankment kousek od parlamentu, kde má dva byty za 11 milionů liber místopředseda ruské vlády Šuvalov s manželkou. Nechybí ani vila v Highgate patřící Andreji Jakuninovi, synovi Vladimira Jakunina, který, když ještě býval generálním ředitelem ruských drah, zvával Miloše Zemana na Rhodos. Novináři, kteří se akce zúčastnili, dostali dopisy od právních zástupců majitelů některých nemovitostí vyhrožující žalobou v případě, že o nich budou psát.

Nejznámější ruský opoziční aktivista Alexej Navalnyj reagoval na odvetná opatření vůči Rusku, jež oznámila premiérka Mayová, několika posměšnými tweety, jež později smazal. Místo nich pak napsal: „Jaký by byl nejefektivnější a nejvíce veřejností podporovaný druh sankcí, jež by Británie mohla uvalit na Rusko v reakci na pokus o vraždu Skripala (za předpokladu, že ruské tajné služby jsou skutečně viníky)? Odpověď zní: Tři jména – Abramovič, Usmanov, Šuvalov.“ Roman Abramovič a Ališer Usmanov jsou dva nejbohatší Rusové v Británii, o Šuvalovovi už byla řeč.

Odhodlá se britská vláda učinit přítrž praní ruských peněz v Británii? Kdekdo si myslí, že je to nemožné, že má na tuto drogu příliš silný návyk. Ale po anexi Krymu se taky prorokovalo, že zájmy City povedou Brity k blokování jakýchkoli sankcí. A ukázalo se, že ne.