Týdeník Echo míval rubriku Přeceňovaný a podceňovaný. Zkusme ji projednou oživit a podívat se, jak dopadla válka na Ukrajině na reputaci některých vlivných zemí, názorů či myšlenkových proudů.

Je myslím jasné, že přeceňované bylo Německo a ruské ozbrojené síly a podceňovaná byla Ukrajina. Proto k nim jen stručně.

Německo svou politiku vůči Rusku prosazovalo s arogancí země přesvědčené, že oni rozumějí Rusku lépe než ostatní. Teď, když Německo potřebuje tuto politiku rekonstruovat, je postiženo zcela průměrným, bezradně se motajícím vedením. Rakouský analytik Gustav Gressel, nyní působící v European Council on Foreign Relations v Bruselu, minulý týden v podcastu řekl, že vliv Německa klesá už teď:

„Německo je příliš velké na to, aby se prostě vypařilo z evropské krajiny, ale už není lídr. Ztratilo roli koordinátora s východním křídlem EU, koordinátora mezi severním křídlem a jižním křídlem, ztratilo zvláštní roli ve Washingtonu. Samozřejmě bude dál velké a díky váze svých hlasů v Evropské radě bude čas od času na něco dotázáno, ale ztratilo schopnost formovat události. A ztratilo status země, kterou musíte získat na svou stranu, když chcete cokoli v EU prosadit.“ A shrnul to srovnáním: „Přirovnal bych je k Itálii za Berlusconiho.“ Uf, to musí zabolet!

Jenže, jak tehdy přiznal ukrajinský ministr obrany, Ukrajina měla asi pět tisíc bojeschopných vojáků, těch zbývajících cca sto tisíc existovalo jen na papíře. A někteří ruští veteráni intervence v Sýrii vysvětlují, že tamní způsob boje vás na válku s Ukrajinou nepřipraví, naopak si osvojíte některé špatné návyky. Rusko teď vede na Ukrajině boj, jaký jeho ozbrojené síly neznaly od konce druhé světové války. A podcenilo to.

Obraz Ukrajiny myslím trpěl na těkavou pozornost. Naše povědomí o většině světa lze přirovnat k tmavé místnosti, kterou ve chvíli, kdy se tam něco děje, zabere fotograf s bleskem. Ten ji na chvíli osvítí, pak je tam zase tma a my předpokládáme, že to tam od té doby vypadá pořád stejně. A ono se tam mezitím pod skrytem toho, co byla pro nás tma, něco dělo.

Znamená to, že to, co půjde nyní nahoru, je lokální znalost. To, že nějaké země nejsou zajímavé pro, řekněme, bankéře z Goldman Sachs nebo venture investory ze Silicon Valley, neznamená, že nejsou zajímavé ničím a pro nikoho. Je čas odložit povšechné přezíravé představy o „Balkánu“ nebo „-stánech“ a poslouchat lidi, kteří mají schopnost do těchto zemí pronikat, naučit se s tamními lidmi jíst a pít a překládat nám, jak a čím tam žijí. Přitom je méně důležité, na jaké platformě zaštítěné jakou ideologií ti lidé působí. Najdeme je mezi lidskoprávními aktivisty stejně jako mezi ekonomy.

Nenajdeme je mezi americkou novou pravicí, národními konzervativci – nebo jak by se tomu proudu dalo říkat. Jestliže před dvaceti lety to byli zahraničněpolitičtí neokonzervativci, kteří nechtěli vidět, že jiné země fungují jinak, tak dnes jsou v této roli oni. Jejich přístup k ukrajinské válce byl mechanickým uplatněním pravidla: když jsou pro něco současné vládnoucí elity, tak já budu zastávat přesně opačný názor. Předpokládali, že Putin na Ukrajinu nezaútočí, protože to tvrdila americká rozvědka, která se vždy mýlí. Když zaútočil, předpokládali, že ukrajinská armáda se hned složí, protože armády amerických „klientských států“ se vždy složí jako v Iráku a v Afghánistánu. Předpokládali, že veřejnost bude s nimi, protože oni přece vědí, co si myslí „opravdoví Američané“. Jezdili do Polska a do Maďarska, tak jako levicoví intelektuálové před druhou světovou válkou do Sovětského svazu, a nic je nepřipravilo na to, že ty země mohou mít diametrálně odlišnou zahraniční politiku. S nadšením citovali z Yorama Hazonyho, který napsal knihu o přednostech nacionalismu a vadách imperialismu, protože v tom viděli, že to je proti USA a EU, a teď zjišťují, že to taky vlastně je pro Ukrajinu a proti Rusku. Jak by řekl Donald Trump – sad!

Nacionalismus – ano, jeho životaschopnost se osvědčila. Lidé jsou, doslova a bez nadsázky, ochotni umírat za svou zemi. Za Evropskou unii nikdo umírat nebude. Ale i ostatní země si počínají v duchu osvíceného, liberálního nacionalismu – sledují ve spolupráci s ostatními svůj národní zájem. A pokud se Ukrajina někdy stane členem EU, rozhodně tam nebude „hodná“. Je jasné, že bude mít, co se týče pojetí státu, stejně společného s Izraelem jako s EU.

Doporučujeme i prodávat akcie progresivismu. Nevěřte mně, věřte progresivistům samotným. Když čtete kvílení komentátorky Seznamu Zprávy Evy Soukeníkové, že všichni řeší válku na Ukrajině a „svět se zase otáčí podle bílých heterosexuálních linií“, víte, že to pro ně není dobré. Hlavně vidíte, že k tomu se svým pojmovým aparátem nemají vůbec co říct, protože ani kolem „běloby“, ani kolem heterosexuality se konflikt Ukrajiny s Ruskem opravdu netočí.

Další pojem, jehož doba pominula, aniž by nastala, je evropská strategická autonomie. Oblíbené heslo Emmanuela Macrona. Jestliže se Finsko a Švédsko v důsledku války posunuly na práh Aliance, již Macron označil za „mozkově mrtvou“, pak asi proto, že evropské strategické autonomii nevěří. Asi ne proto, že nemá dostatečné kapacity – ty si jistě teoreticky může pořídit –, ale proto, že nevěří největším evropským zemím, že jejich představa o bezpečnosti pokrývá i je.

Co naopak se zpožděním doceňujeme, je to, čemu bychom mohli zjednodušeně říkat „věci“. Bavíme se léta o informační ekonomice, digitalizaci, umělé inteligenci, měkkých dovednostech. A jsou důležité, ne že ne. Ale taky najednou zjišťujeme, že některé fádní, či dokonce škodlivé produkty, které jsou tu s námi po staletí, stále potřebujeme. Zemní plyn. Obilí. Ocel. Náboje. Nerosty. Tam vývoj víceméně skončil, technologicky to dnes zvládne každý, výroba je outsourcovatelná kamkoli. Ano – teoreticky a v nenulovém časovém horizontu. A teď se najednou ukazuje, že na tom časovém horizontu záleží, že ztrácet dovednosti jen proto, že zrovna nejsou sexy, se může nevyplatit, a že úsilí těmto oborům systematicky škodit nástroji jako „zelené bankovnictví“ nebo ESG bylo nejen chybné, ale dost možná i zločinné.

Další objekt, jehož význam vystoupil do popředí, bychom mohli vystihnout pojmem „zbytek světa“. Pamatujete na pojem „nový světový řád“? Ne tak, jak ho představil prezident Bush starší, to byl efemérní koncept, ale jeho temnou variantu, jak jí žili konspirátoři u nás reprezentovaní třeba Adamem B. Bartošem nebo Hájkovým Protiproudem? Jako tajné konkláve Gatese, Sorose a bilderberské skupiny, kde se plánuje, jak ovládnout svět? Je to nostalgické jak secese. Státy reprezentující nadpoloviční většinu světové populace nejsou do ukrajinsko-ruské války nijak emocionálně zainvestované, vnímají, co to znamená pro ně, hlavně materiálně. A některé z nich, jako Čína a Indie, jsou silné, mají v rukou určité páky na ovlivnění světové ekonomiky i vlastní představu o své roli. A budou silnější. Pokud na ně něco zcela určitě nemá vliv, tak je to Bilderberg.

Za druhé světové války byla role velké části světa dána tím, že buď náležely k nějakému impériu, nebo byly objektem jeho zájmu. Za studené války patřily buď k americkému, nebo k sovětskému táboru. Anebo patřily ke „globálnímu jihu“ – blbější termín aby člověk pohledal. Teď jsou v každém případě něco jiného a musíme se v tom naučit žít.