Kanadský módní řetězec La Maison Simons letos přišel opravdu s neobvyklou reklamou. V klipu zhruba třicetivteřinovém se rychle střídají scény, v nichž se stále ta samá sedící žena objevuje v nejrůznějších prostředích. Jednou na kraji moře, jindy v hlubokém lese, pak na nějaké oslavě. Do toho ženský hlas říká: „Poslední nadechnutí jsou svatá. Když si představím své poslední dny, vidím bubliny, vidím oceán, vidím hudbu. I nyní, kdy žádám o pomoc s ukončením svého života, stále existuje tolik nádhery, jen musíte být odvážní, abyste ji viděli.“ Nakonec se objeví: „Pro Jennyfer červen 1985 – říjen 2022.“ Krátké video s názvem Vše je krása je totiž reklamou na eutanazii. Propagace dobrovolné smrti vyvolala zděšení. Firma reklamu stáhla z internetu s oficiálním odůvodněním, že kampaň již skončila a splnila své cíle. Zdá se, že šlo o osobní projekt šéfa společnosti Petera Simonse, který naznačil, že to je pozitivní případ korporátní zodpovědnosti. La Maison Simons prý má „odpovědnost spolupracovat s našimi komunitami a pomáhat budovat takové komunity, ve kterých bychom chtěli zítra žít a zanechat je našim dětem“. Celá kauza je krásnou ukázkou, jak se v Kanadě během pár let obchod se smrtí stal naprosto běžnou a děsivou součástí společnosti.

V roce 2015 kanadský Nejvyšší soud rozhodl, že právo na eutanazii je obsaženo v ústavě. Zvrátil tak své předchozí rozhodnutí z roku 1993. Na argumenty oponentů, kteří upozorňovali na rychlé rozvolňování pravidel v zemích, kde eutanazie byla legalizována, v podstatě odpověděl, že v Kanadě toto nehrozí. Parlamentu dal 12 měsíců na zavedení soudního verdiktu do legislativy. Stalo se tak v červnu 2016 a přes víru kanadských soudců, že žádná šikmá plocha nehrozí a eutanazie zůstane krajní volbou pro pár nevyléčitelně nemocných trpících neskutečnými bolestmi, eutanazie začala v podstatě doplňovat kanadský sociální systém a zdravotnictví. Od jejího zavedení tímto způsobem zemřelo zhruba 30 tisíc Kanaďanů a trend se zrychluje. Za rok 2021 zvolilo dobrovolnou smrt téměř 10 tisíc lidí. Celkově v roce 2021 eutanazie byla příčinou smrti 3,3 % všech kanadských úmrtí, v progresivních provinciích jako Britská Kolumbie a Quebec to bylo dokonce 5 %. Nejskandálnější ale je, že řada těchto lidí zemřít nechtěla, v eutanazii však viděli jediný způsob, jak ven z bezvýchodné situace.

Příkladem je právě i Jennyfer z reklamy La Maison Simons. Plným jménem Jennyfer Hatchová trpěla Ehlersovým-Danlosovým syndromem, vzácným a  nevyléčitelným onemocněním pojivé tkáně. Doufala v paliativní péči a zmírnění symptomů. Nechtěla zemřít, chtěla žít co nejdéle, i ve svém špatném zdravotním stavu. Ke své hrůze ale zjistila, že schválení žádosti o eutanazii je celkem přímočaré, na rozdíl od medicínské péče, která by jí přinesla úlevu od utrpení. Novinářce Penny Daflosové z CTV News řekla, že pro ni bylo jednodušší sehnat „smrtící péči“ než „lékařskou péči“. Taktéž jí hrozilo bezdomovectví.

Není zdaleka jediná, pro koho je eutanazie spíš prostředkem úniku ze špatné sociální situace než ukončením nesmírného zdravotního utrpení. Jedenapadesátiletá žena z Ontaria trpěla chronickými alergiemi na chemické čisticí prostředky. Alergii jí rovněž zhoršoval cigaretový kouř. Během pandemie se jí alergie zhoršila. Kvůli covidu se na chodbě častěji čistilo a doma zavření lidé pokuřovali, což se jí dostalo do bytu ventilací. Po dvouletém neúspěšném usilovném hledání nového bytu, který by vyhovoval jejím zdravotním problémům a zároveň byl finančně dostupný, požádala o eutanazii a bylo jí vyhověno, přestože její lékaři dosvědčili, že v případě absence chemických čisticích prostředků se její zdravotní stav rapidně zlepšuje. Její rodina žádala neúspěšně stát o vyhovující sociální byt. Další žena požádala o eutanazii, jelikož kvůli svým handicapům upadla do chudoby a nemohla důstojně žít. Její problémy nebyly smrtelné. Ve Vancouveru požádala o eutanazii žena trpící chronickou bolestí. Pro server Vancouver City News řekla, že „nechce zemřít, ale její měsíční příjem ani po dočasném zvýšení v rámci programu covid-19 nestačí na to, aby udržela bolest na snesitelné úrovni“.

Tohle není moje show

Pak je tu případ Rogera Foleyho, trpícího mozkovou nemocí, který se tak vylekal řečí nemocničního personálu o návrzích na podstoupení eutanazie, že si je začal nahrávat. V jedné nahrávce mu ředitel nemocniční etické komise řekl, že jeho pobyt nemocnici stojí „více než 1500 dolarů denně“. Foley odpověděl, že to zní jako nátlak, a zeptal se, jaké jsou plány na dlouhodobou péči o něj. „Rogere, tohle není moje show. Mým úkolem bylo zjistit, jestli máte nějaký zájem o asistované úmrtí,“ odpověděl ředitel etiky podle agentury AP, která má nahrávku k dispozici. Foley tvrdí, že sám se předtím o eutanazii nikdy nezmínil.

AP rovněž popsala případ Alana Nicholse, jedenašedesátiletého muže trpícího depresí a dalšími zdravotními problémy, z nichž ale ani jeden neohrožoval jeho život. V červnu 2019 byl hospitalizován kvůli obavám, že by mohl spáchat sebevraždu. O měsíc později rodina obdržela zprávu, že požádal o eutanazii a bylo mu vyhověno. V jeho žádosti byl uveden pouze jeden zdravotní problém, jenž vedl ke schválení žádosti o smrt, ztráta sluchu.

O svých zkušenostech se zdravotně-sociálním systémem vypovídala před kanadským parlamentem také paralympionička a veteránka kanadské armády Christine Gauthierová. Žádala sociální pracovníky o instalaci schodišťové sedačky do svého domu, aby se dostala do druhého patra. Sociální pracovník jí místo toho nabídl zařazení do programu eutanazie.

Podobnou zkušenost měl vojenský veterán, který se ucházel o léčení své posttraumatické stresové poruchy a poškození mozku. Zaměstnanec ministerstva péče o veterány se mimoděk zmínil, zda zvažoval eutanazii.

Stiskněte trojku

Provincie Saskatchewan zase řešila kontroverzi se svou zdravotní linkou, kam lidé mohou volat, pokud chtějí poradit s medicínskými problémy. Donedávna volající mohli zvolit poradenství ohledně eutanazie. Provinční vláda tuto možnost odstranila po upozornění, že linku využívají lidé se sebevražednými sklony hledající pomoc, a nemusí tedy působit nejlépe, když se jim v uchu ozve něco jako „Pro radu, jak rychle umřít, stiskněte trojku“. Proti odstranění této možnosti však protestovala opozice, jelikož prý jde „o lékařskou proceduru, na kterou obyvatelé Saskatchewanu mají právo“.

Přes všechny tyto varovné případy kanadská vláda nehodlá přístup k eutanazii omezit či zpřísnit, právě naopak. Příští rok v březnu má vstoupit v platnost novela, která by právo na eutanazii rozšířila i na duševně nemocné a „dospělé nedospělé“, jak zní doslovný překlad termínu „mature minors“. Nikdo ale přesně nevysvětlil, co se tím myslí.

Jak tedy k takto rychlému sešupu po šikmé ploše eutanazie došlo? Jednou z odpovědí jsou prostě finance. Původní zákon o eutanazii prý ušetřil státní pokladně 86,9 milionu kanadských dolarů za rok a jeho nová verze prý ušetří dalších 62 milionů za rok. Pro hospodářsky napjaté kanadské státní zdravotnictví to je vítaná úleva. Nejvíc státní kasu stojí právě chronicky nemocní a chudí. Takový člověk vyjde stát na obří sumy na zdravotních úkonech a sociálních dávkách. Cena eutanazie je „jen“ 2327 kanadských dolarů. Z čistě finančního hlediska je tudíž jasné, co se státu víc vyplatí. Lidé ve špatné sociální situaci se na rozdíl od bohatších nemohou spolehnout na své úspory či na soukromé zdravotní pojištění. Roli hraje i skutečnost, že kanadský zákon nezakazuje aktivní nabízení eutanazie lékaři a sociálními pracovníky – na rozdíl od třeba nizozemské verze. Stává se pro ně další normální procedurou.

Komentátor The New York Times Ross Douthat nabízí ale mnohem znepokojivější pohled. Podle něho v posledních letech veřejné diskusi dominovala otázka, kdy demokracie přestává být liberální. A kanadská praxe navozuje jinou otázku. Co když společnost zůstane liberální, ale přestane být civilizovaná? Eutanazie je jednoduchým řešením na problémy moderní doby, píše Douthat, jako je „rozpad rodin, rozšíření chronických nemocí a deprese a tlaku na stárnoucí společnosti s nízkou mírou porodnosti, aby se stlačily náklady na zdravotnictví“.

Zároveň se obává, že je to děsivé vyústění neustále postupujícího liberalismu. „Myšlenka, že lidská práva zahrnují právo na sebezničení, domněnka, že lidé ve stavu strašlivého utrpení a zranitelnosti jsou skutečně ‚svobodní‘, aby se rozhodli pro volbu, která ukončí všechny volby, myšlenka, že lékařská profese by měla zahrnovat smrt do svého souboru léčebných postupů – to jsou ve své podstatě destruktivní myšlenky.“ Nepřekvapuje, že dystopický režim eutanazie dosáhl své zatím nejhrozivější podoby právě v Kanadě, tomto samozvaném liberálně progresivním majáku.