Jedenadvacet let čekání je u konce. Po únavných odkladech a průtazích se o víkendu konečně otevřel nový areál Slovenské národní galerie. Vůbec největší slovenská investice do veřejné kulturní stavby od revoluce přinesla nejen nové výstavní prostory, ale také probudila k životu spící kus města.

Nenáviděná opacha

Jen málokterá stavba z období šedesátých až osmdesátých let vyvolávala (a vlastně stále vyvolává) u našich východních sousedů takové pobouření jako dostavba Slovenské národní galerie (SNG) – budova pojatá jako oplechovaný most klenoucí se mezi historickými domy na břehu Dunaje. Nikoli pouze laická veřejnost, ale i mnozí odborníci usilovně bojovali za zbourání této po všech stránkách radikální realizace nejvýznamnějšího slovenského architekta poválečné éry Vladimíra Dedečka (1929–2020). Těmto hlasům hrál do karet také havarijní stav objektu, kvůli kterému musela být dostavba pojmenovaná Přemostění trvale uzavřena již roku 2001 – tedy pouhých dvaadvacet let po dokončení. A takřka stejnou dobu zůstal tento provokující objekt ze sedmdesátých let, který si vysloužil nelichotivou přezdívku „červená opacha“, nepřístupný.

Mizernou technickou kondičkou trpí mnohé stavby z tohoto období – jejich architektonická kvalita může být sebelepší, technické závady z nich ale nakonec udělají nefunkční a oprýskané barabizny, které v očích veřejnosti i majitelů ztrácejí jakoukoli hodnotu a smysl péče o ně. „Byly to roky největší mizerie tehdejšího stavebnictví z hlediska materiálů i řemeslné kvality. Proto ty stavby velmi rychle chátrají a je potřeba s nimi něco dělat,“ zdůvodňuje to architekt Pavol Paňák, který měl společně s Martinem Kusým nynější generální rekonstrukci galerijního areálu v centru Bratislavy na starosti. Dnes už situace kolem Dedečkova Přemostění zdaleka není tak vyhrocená. Dvacetiletý odstup přinesl jisté vystřízlivění a docenění této výjimečné stavby, kterou obdivují i v zahraničí.

Signál

Projekt přestavby rozsáhlého areálu SNG, který zahrnuje novorenesanční Esterházyho palác, barokní budovu Vodních kasáren, poválečné Přemostění a spleť pasáží a veřejných prostranství, se rodil v rámci dvou architektonických soutěží. První z roku 2003 neměla jednoznačného vítěze, druhá, konaná o dva roky později, už měla podmínku zachovat dostavbu Vladimíra Dedečka a citlivě s ní nakládat, jako by šlo o kulturní památku (brzy se jí dost možná stane). Soutěž vyhrálo bratislavské studio BKPŠ založené záhy po revoluci Pavlem Paňákem a Martinem Kusým, kteří se s Dedečkem navíc dobře znali a vážili si ho, což samo o sobě nasvědčovalo tomu, že nové stavební úpravy budou plně respektovat a dotvářet jeho koncepci ze sedmdesátých let.

Paňák s Kusým však přece jen přišli s jednou výraznou úpravou Přemostění – do obou jeho štítových stran dali vsadit velká okna, přestože původně směrem k řece záměrně žádné nebylo, čímž Dedeček nechal vyniknout otevřený galerijní prostor osvětlený pouze shora. Rozhodnutí autorů nynější rekonstrukce má však v sobě jistou symboliku. Dedeček zamýšlel Přemostění ještě protáhnout, k tomu však nikdy nedošlo a nová okna jakoby stvrzují definitivnost jeho podoby a rozměru. Celkově došlo k velmi pietní obnově objektu s mostovou konstrukcí, která zdůraznila monumentálnost a jistou drzost původního řešení. Úprava Přemostění je však jen jedním z dlouhé řady větších i menších zásahů, které celý rozlehlý areál galerie potkaly.

Projekt je velmi cenným přínosem do stále živé diskuse týkající se nakládání s významnými poválečnými stavbami na Slovenku i u nás, které se jen pomalu dočkávají zasloužené péče. Demolice takových staveb totiž ochuzují nejen města samotná, ale kulturní dědictví jako celek. Projekt rekonstrukce vedený velkou státní organizací vysílá v česko-slovenském kontextu jasný signál, že i některé padesát let staré budovy si zaslouží péči hodnou obnovy historických památek.