Británie hoří. Posledních několik dnů jsme svědky demonstrací, rabování, násilností, pokusů o vraždu a napadání policistů v mnoha britských městech. Nepokoje zachvátily třeba Hull, Belfast, Southport, Blackpool a mnoho dalších. Jedná se především o chudší a vyloučené oblasti, kde se starousedlíci setkávají s migranty z celého světa.

Výbuch hněvu zapříčinila tragédie spojená s ukázkovou dezinformací. Dne 29. července sedmnáctiletý Axel Rudakubana pobodal 13 lidí v dětském tanečním studiu v severoanglickém městě Southport. Tři děti zemřely. Po sítích se začala šířit informace, že útok spáchal muslim, nelegální migrant, který dorazil do Británie teprve nedávno a byl v hledáčku bezpečnostních služeb.

Nic z toho nebyla pravda. Rudakubana se narodil ve Walesu rwandským rodičům. Podle policie se nejednalo o teroristický útok. O Rudakubanově náboženství nic nevíme, ale muslimové tvoří asi jen 2 % všech Rwanďanů, je tedy nepravděpodobné, že by se jednalo o islamistický čin. Vše nasvědčuje tomu, že Rudakubana zapadá do schématu šílených střelců, jen díky přísným britským zákonům neměl přístup ke střelné zbrani, musel se tedy uchýlit k noži.

Britské zákony nedovolují zveřejňování totožnosti nezletilých kriminálníků. Soud ale může ve výjimečných případech toto omezení zrušit. Než se tak stalo a dezinformace byly uvedeny na pravou míru, v Southportu začaly první nepokoje. Shromážděný dav se pokusil zaútočit na místní mešitu, proti němu se postavili policejní těžkooděnci. Došlo k prvním zraněním. V dalších dnech se bitky a rabování rozšířily do dalších měst. V Sunderlandu zapálili policejní stanici, v Liverpoolu knihovnu. Dav v Rotherhamu a Tamworthu zapálil hotely ubytovávající migranty.

V podstatě se jedná o pomstu britského impéria. Publicista Ed West přišel s myšlenkou, že britská koloniální říše nikdy neskončila, jen se přestěhovala do metropole. Po stažení Spojeného království ze světa jeho bývalí poddaní využili politické, jazykové a kulturní vazby, aby se přesunuli za lepším do Británie.

To nebylo na škodu. Často se jednalo o ty vzdělanější a bohatší vrstvy. Nově příchozí bývali věrní nové vlasti a snažili se asimilovat. Velká část z nich byli Indové z Afriky. Ti se tam přestěhovali během koloniálního období a vytvořili prosperující střední vrstvu. Po nezávislosti je však místní obyvatelstvo začalo diskriminovat, pronásledovat a někdy přímo vylučovat ze země. Nejznámější je vyloučení Indů v roce 1972 z Ugandy diktátorem Idim Aminem. Uprchlíky přijala právě i Británie.

Časem se ale do těchto komunit začali stěhovat lidé, kteří žádný vděk či loajalitu k Británii necítili, prostě šli za lepším. K tomu se koncem devadesátých let přidal étos otevřených hranic, který tyto trendy značně urychlil. A Británie místo aby je nutila k asimilaci, v podstatě tyto komunity zabetonovala.

Tradičně mnohonárodnostní říše udělují svým národům celkem velkou míru autonomie. Pokud platí daně, slouží v armádě a vyjadřují věrnost hlavě státu, mohou si řídit své vnitřní záležitosti. Nejznámějším příkladem je osmanský systém millet, kdy každá náboženská komunita fungovala samosprávně, byla organizovaná podle svých vlastních zákonů a v čele měla náboženského vůdce, který byl odpovědný ústřední vládě za plnění povinností.

Podobné systémy ale měly i ostatní říše. Britové ve svých koloniích rádi spolupracovali s kmenovými vůdci a přenechávali jim na starost vnitřní záležitosti, můžeme to vidět i v dnešním Rusku, kde Čečensku byla přiznána velká autonomie, za podmínky, že Ramzam Kadyrov zůstane věrný Putinovi.

Millet a další podobné projekty mají tu výhodu, že značně usnadňují vládnutí, ale také zamezují vzniku spojené opozice proti centrální moci. To však může mít i tragické důsledky. Umocňuje to etnické a náboženské rozdíly, které mohou vést k sektářskému násilí, hlavně pokud opadne centrální moc. Chaos v Libanonu je právě i pozůstatkem milletu. Jednotlivé nabožensko-etnické skupiny jsou samosprávné a nemísí se mezi sebou. Výsledkem je absence libanonské identity a sektářské rozbroje.

Tím se dostáváme zpět k Británii. Londýnská vláda de facto přijala podobný systém při jednání se svými menšinami. Již v roce 1998 akademička Elaine Thomasová napsala esej, v níž zmiňuje, že Británie je „výjimečně liberální při udělování politických práv nově příchozím“. Pokud nastanou nějaké problémy, stalo se zvykem řešit je s komunitními lídry. Když před dvěma lety došlo k bitkám mezi muslimy a hinduisty v Leicesteru, britské úřady se tvářily, že se to má vyřešit díky jednání „komunitních lídrů“. Nedávné nepokoje v Leedsu, pachateli byli hlavně Romové, byly podávané jako reakce „etnické skupiny na zasahování britského státu do jejího života“, píše Aris Roussinos na webu Unherd. V článku v magazínu The Critic, který se přímo jmenuje Libanizace v Británii Sam Bidwell dobře shrnuje všeobecný stav: „Mnoho rasových nebo náboženských menšin má dnes samostatné školy, samostatné soudy a samostatné organizace pro styk s komunitou v rámci místních policejních sborů. Vláda si zvykla jednat s národními zastupitelskými orgány, jako je Muslimská rada Velké Británie nebo Hindská rada Spojeného království, o kterých se domnívají, že mluví jménem těchto skupin. Hlavní úlohou státu je udržovat mír mezi různými skupinami a umožnit komunitám, aby si vnitřní spory řešily samy.“

Výsledkem je postupný nárůst sektářství. V nedávných komunálních i parlamentních volbách uspěl nezvyklý počet nezávislých kandidátů. Z velké většiny se jednalo o politiky přímo usilující o hlasy muslimů. „Do parlamentu se dostalo i pět nezávislých, kteří kandidovali na základě propalestinského programu. Několik dalších se nedostalo jen těsně. Přestože labouristé jsou z velkých stran ti víc propalestinští, muslimům, jejich tradičním voličům, to stejně přijde málo. V oblastech, kde žije aspoň 20 % muslimů, se počet hlasů pro labouristy v průměru propadl o víc než 18 procentních bodů. Celkově 40 % muslimů by zvažovalo volbu islámské strany, kdyby existovala. Proti muslimům stojí Indové. Nenávisti z Asie se začínají projevovat v britských městech. Symbolem je Leicester, kdysi považovaný za příklad multikulturního soužití: před dvěma lety tam vypukly násilnosti mezi muslimy a hinduisty. Výsledkem je, že Indové preferují konzervativce. V oblastech s velkou hinduistickou menšinou konzervativci nezaznamenali takové ztráty. V samotném Leicesteru je jediný okrsek, který získali konzervativci navíc. Nová poslankyně se jmenuje Shivani Rajaová a evidentně zde zafungovala indická mobilizace,“ zaznělo v Echu v červnu při analýze britských voleb.

Jedinou skupinou, ke které se vláda takto nechová, jsou bílí Britové. Součástí výbuchu hněvu je právě pocit, že úřady neměří všem stejným metrem, že v Británii vládne „dvojúrovňová policie“. Není těžké narazit na případy, kdy policie jednala s těmito komunitami v rukavičkách. Máme tu skandál z Rotherhamu a dalších britských měst, kde převážně muslimské gangy nutily hlavně bílé dívky k prostituci. Místní úřady o tom věděly, ale bály se zasáhnout, aby nebyly obviněny z rasismu. Učitel z Batley, který svým žákům v rámci výuky v roce 2021 ukázal karikaturu Mohameda, si musel změnit identitu a od té doby se ukrývá. Když ve Wakefieldu žáci v místní škole „poničili“ korán (ve skutečnosti se trošku zašpinil, když jim upadl na zem), nastal z toho celobritský skandál a hon na čarodějnice. Při propalestinských protestech byla policie velmi tolerantní a ignorovala excesy, ke kterým docházelo.

Po tragédiích, jako byl třeba teroristický útok v Manchesteru v roce 2017, se britská vláda uchylovala k takzvané kontrolované spontaneitě, kdy „předem naplánované vigilie a mezináboženské akce“ měly „formovat reakce veřejnosti a povzbuzovat jednotlivce, aby se spíše než na násilí a hněv zaměřili na empatii k obětem a pocit jednoty s cizími lidmi“. Když tyto snahy vyšly na veřejnost, dále podlomily důvěru lidí, že se vláda snaží řešit kořeny problémů, nejen zvládat jejich následky.

Dvojí metr se opakuje i při nynějších nepokojích. Zatímco drtivá většina pozornosti se soustředí na rabování a násilnosti páchané bílou lůzou, podobné činy páchané menšinami, hlavně muslimy, jsou označovány jako „drobné potyčky“, jak označila nepokoje v Birminghamu policie.

V osmanské říši systém millet selhal s nárůstem tureckého nacionalismu. Ten již nehodlal akceptovat výhody či jen existenci národnostních menšin. Vyústilo to ve vyhnání Řeků, arménskou genocidu a další zvěrstva. V Británii již někteří panikařící komentátoři mluví o občanské válce. Tak daleko situace rozhodně nezašla. Na obou stranách jde o akce malých extrémních okrajů společnosti, posílené hlavně nejrůznějšími oportunisty. Nesmíme zapomínat, že rabování, rvačky a všeobecné pozastavení práva dokáže být úžasně zábavné a osvobozující. Naplno se ale obnažil postupný rozpad britské společnosti do jednotlivých komunit. To nevěstí nic dobrého. Podobné výbuchy hněvu a násilí se budou opakovat čím dál tím častěji, pokud britská vláda zcela nepřekope svou migrační, asimilační, ale i komunikační strategii. Krátkodobým cílem musí být uklidnění situace, třeba i skrze tvrdou represi. Dlouhodobě jsou potřebné hluboké reformy. Nic nenasvědčuje tomu, že současná vládnoucí třída je jich schopná.