KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Krásné časy plné naděje

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Krásné časy plné naděje

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Před 34 lety, v červnu 1989, se u našich severních sousedů konaly napůl svobodné volby. „Napůl“ proto, že opozice už se předtím dohodla s polskou komunistickou stranou, že v dolní sněmovně získají komunisté 65 % křesel, a bojovalo se jen o ten zbytek. Volilo se ale i do nově vzniklého polského senátu a tam žádná kvóta na komunisty stanovena nebyla. Tam se mělo opravdu ukázat, jaké jsou preference polských občanů.

Volby dopadly pro polské komunisty naprostou porážkou: z křesel, o která se skutečně bojovalo, nezískali ani jedno jediné. Jestli do té doby někdo pochyboval, že má starý režim na kahánku, po čtvrtém červnu 1989 už pochybovat nemohl. Zbývaly jen dvě možné varianty vývoje. Buď utopení reformního hnutí v krvi; pokud by se tak opravdu stalo, musely by to zařídit sovětské zbraně a sovětští vojáci.

Anebo další rozvolnění a demokratizace společnosti, faktický konec předešlého režimu. Naštěstí byl tou dobou generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov, a ne nějaký Brežněvův pohrobek; a tak komunismus v Polsku definitivně padl. Nepochybně k velké nelibosti našich vlastních soudruhů, kteří v tom nemohli nevidět vlastní „mene tekel“; a vskutku, během pouhého půl roku došlo i na Jakeše a spol.

O jeden a půl generace později je Polsko daleko bohatší a vyspělejší zemí než tehdy, ale tehdejší atmosféra optimismu je fuč. Jedním z nečekaných importů z demokratického světa se staly kulturní války, o kterých jsme tehdy neměli „ani šajna“ a které rozdělují rodiny a města dřív nepředstavitelným způsobem. Právě v neděli se ve Varšavě konala obří demonstrace proti současné vládě PiS, na kterou dorazilo několik set tisíc lidí; dost možná tam byl každý čtvrtý Varšavan. Ale na rozdíl od června 1989, kdy tenhle druh lidového odporu znamenal, že ty komunisty opravdu v křeslech moci nikdo nechce, je dnes situace jiná. Kdyby vládní PiS chtěla, pravděpodobně by dokázala shromáždit podobný dav na svoji stranu. Komplikované by to měla jen skutečností, že její elektorát se nachází spíš v menších městech a nemohl by jen tak přijet metrem. Ale k volebním urnám se ten její dav dostane a bude adekvátně hlasovat. Ještě nevíme, jestli současná polská vláda příští volby prohraje, nebo vyhraje, ale poměrně širokou podporu každopádně má.

Po ekonomické stránce se střední a východní Evropě daří daleko lépe než tehdy. Kdo si ještě vzpomíná na všechny ty tehdejší opadané baráky, rezavějící vlaky a puch exhalací v ovzduší, nemůže o tom pochybovat. Ale jako bychom mezitím nějak přišli o důležitou nehmotnou komponentu jménem naděje na lepší budoucnost. Místo ní nastoupila polarizace, nekonečné hry s nulovým součtem a intenzivní strach z toho, že příští prohrané volby budou ty poslední a vítězní protivníci nás po nich různými legálními způsoby zdecimují tak, aby jejich trvalé panování už nic nenarušovalo. Ačkoliv Polsko ani ČR neprovozují anglosaský systém dvou stran, stejně jsou naše společnosti rozštípnuté úplně stejně jako ty anglicky mluvící a hrdinou moderních médií je ten, kdo dokáže „ty druhé“ přivést k co největšímu bezmocnému vzteku. Negativní zprávy sjíždíme s temným gustem, jako by to byl politický fentanyl, a předávkoval už se jimi kdekdo.

Odkládám raději klávesnici a jdu si tiše zavzpomínat, jak tehdy ta naděje vypadala. Rád bych zachytil aspoň její vzdálenou ozvěnu a potěšil se s ní. Ona je totiž představa, že ten současný stav je novou normou už napořád, poněkud šílená.

6. června 2023