Den po comebacku Donalda Trumpa se v Německu rozpadla vládní koalice, takzvaný Semafor. Podle předchozích zpráv z Německa by si člověk myslel, že se rozpadla kvůli hospodářskému úpadku (letos skončí HDP Německa v minusu o 0,2 procenta; přicházejí katastrofální čísla z automobilek, zisk Audi za třetí čtvrtletí klesl meziročně o 90 procent, zisk BMW o 84 procent...). Ale prý se vláda rozpadla jen na „rozpočtových neshodách“. Což zní provozně až triviálně a skrývá to větší drama.

Semafor měl tři barvy: červená pro sociální demokraty z SPD, žlutá pro liberály z FDP, zelená pro Zelené. Před třemi lety nastupoval Semafor s ohromnými ambicemi. Cílem nebylo nic menšího než „velká transformace“ Německa, Evropy, světa, Sluneční soustavy – transformace k uhlíkové neutralitě. Německo bylo rozhodnuto i v rámci EU prošlapávat cestu, dávat samo sobě náročnější cíle a šibeničnější termíny. Liberálové jako jedna z vládních stran této velké transformaci vypověděli poslušnost, to je podstata dění.
Jejich předseda a ministr financí Christian Lindner na podzim 2017 proslul větou „Než vládnout špatně je lepší nevládnout“. Řekl to na vysvětlenou, proč odešel z jednání o vládě s křesťanskými demokraty (CDU) a Zelenými. Tehdy vytušil, že předsedkyně CDU Angela Merkelová by se ve vládě permanentně spojovala se Zelenými proti jeho straně. Následovaly čtyři roky v politické poušti, které se na jednu stranu vyplatily politicky, neboť FDP pak u voleb na podzim 2021 dostala snových téměř dvanáct procent, ale strana už by v tu chvíli šla do vlády s kýmkoli. Zrodil se Semafor pod kancléřem Olafem Scholzem, který byl a je nalevo i od Merkelové.
Nesoulad v programatice byl vyřešen osobitě: červená a zelená složka do programu vložily vysoké výdaje jak na sociální stát (např. postavit 400 tisíc nových bytů, to hlavně kvůli migraci), tak na zelenou transformaci – ještě expandovat větrné parky a firmám dorovnávat ceny za drahou elektřinu dotacemi. Naopak Lindnerovi se na startu slíbilo, že se nebudou zvyšovat daně a zůstane zachována dluhová brzda.

Tu si Němci zakotvili do ústavy a definovali dost přísně, současně se ale za výjimečných okolností může vypnout nebo obejít. Takže nejprve Scholzova vláda zkoušela přemostit rozpory ve vládě tím, že použije peníze vyčleněné kdysi za covidu a nespotřebované. To ale zakázal Ústavní soud. V rozpočtu na příští rok se dluhová brzda měla vypnout s ohledem na pomoc Ukrajině. Ale ani kvůli pomoci Ukrajině Lindner dluhovou brzdu vypnout nechtěl. Liberálové absolutně nejsou proruští (v Evropském parlamentu je reprezentuje überjestřábka Marie-Agnes Strack-Zimmermannová), Lindner však neměl jinou možnost. Zacházení s dluhovými pravidly už se stávalo předmětem posměchu.

Zřejmě v tušení velké kolize Lindner sám začátkem měsíce předložil memorandum o nutnosti velkého obratu v hospodářské politice, které se fakticky čte jako vypovězení koaliční smlouvy z podzimu 2021. Ambiciózní klimatické cíle snížit aspoň na unijní úroveň, v EU zrušit směrnice a nařízení o energetické účinnosti, o izolaci budov, proslulý zákaz spalovacích motorů, a dokonce taxonomii.
Takže Lindnerovu vyhození předcházel útok na samotnou podstatu "velké transformace", což zeleným a rudým nutně musí připadat jako útok na smysl celé jejich politiky.

Semafor byl ohromně nepopulární. Kancléř Scholz vládne špatně podle 72 procent svých spoluobčanů, což by třeba Petru Fialovi mohlo připadat jako fantastická čísla, ale v Německu dlouho byla tradice tzv. kancléřského bonusu neboli jakási základní úcta voličů k tomu, kdo jim vládne. Bylo by tedy paradoxní, pokud by se hlavní obětí předčasných voleb stal vrah této neoblíbené koalice Lindner. A to se může lehce stát.

O účast SPD a Zelených v příští vládě se totiž asi bude ucházet její premiér a předseda CDU Friedrich Merz. Naposled asi před měsícem označil Merz klimatickou politiku spolkové vlády za „nezvratnou“. To nevylučuje konkrétní úpravy kroků na cestě k tomu cíli, místo přímých zákazů a nařízení by se s větším důrazem měly používat tržní mechanismy, čímž však se myslí něco tak netržního jako emisní povolenky. Křesťanští demokraté mají i pod Merzem svázané ruce, zakázali si jakoukoli, i tichou spolupráci s pravicovější Alternativou pro Německo (AfD), a tak jim nezbude nic jiného než vláda se zelenými s velkým nebo malým z. I kdyby se Lindnerovi liberálové nakrásně zachránili a do parlamentu pronikli, na to, že by s nimi CDU/CSU získala většinu, to dnes absolutně nevypadá.

Jako parádní příklad svěrací kazajky, do níž se CDU sama vsoukala, může posloužit onen zákaz spalovacích motorů. V parlamentu je přichystána rezoluce, která by spolkovou vládu zavázala o zrušení zákazu v EU usilovat, rezoluci přichystala CDU. Ale na program schůze ji nenavrhne, hrozí totiž nebezpečí, že by návrh prošel, a to za pomoci AfD. Údajně se až do konce tohoto parlamentu CDU zdrží návrhů, kde riskuje tento „potlesk ze špatného kouta“. Merz nemá to, co za oceánem dalo takovou sílu Trumpovi. Merzovi není jedno, co si o něm pomyslí zbytek politické a mediální třídy.

Atmosféru velkého zlomu, který nakonec nebyl, dokreslují i šachy kolem termínu předčasných voleb. Kancléř Scholz nespěchá, vidí to na březen. Nesežene se prý totiž takhle rychle papír na vytištění lístků (Scholz tím skutečně argumentoval). Atmosféra sice dostoupila málem až revolučního stupně, ale revolucionáři v Německu, jak před sto lety uštěpačně soudil Lenin, už zas nemají odvahu vkročit v parku na trávník, když je u toho cedule Vkročit na trávník se zakazuje. Program ostrého zvratu, s jakým kandidoval v Americe Donald Trump, má v Německu jen asi dvacet procent podpory. A to je pořád málo.