Máme nového ministra průmyslu Lukáše Vlčka. Znamená to pro nás něco? Ne, vůbec nic. Spolu s Vlčkem máme také jeho novou vládní hospodářskou strategii, která si dává za cíl zařadit Česko do roku 2040 mezi 10 nejbohatších zemí Evropské unie. Také má prý samozřejmě nastartovat hospodářský růst a zvýšit naši konkurenceschopnost. Znamená pro nás něco nová strategie? Také ne. Asi bychom nespočítali, kolik takových strategií už bylo slavně představeno, ale ve finále se buď žádné plány nedotáhly, nebo se pro jistotu nezačalo dělat vůbec nic a plynule se na ně zapomnělo. Důležité je, že následující zhruba rok a čtvrt, kdy pravděpodobně zůstane ve funkci, se může nový ministr ohánět slovy o tom, jak „otvírá dveře“ inovacím a investicím do strategických odvětví a prakticky to všechno, s čím se tady léta ani nehnulo, řeší.

Je smutný fakt, že doma zažíváme stejný scénář jako celá EU. Vládní hospodářská strategie je podobná nedávné zprávě Maria Draghiho o tom, v jakém stavu je Evropa a co je nutné dělat pro to, aby se zmátořila. Tu teď málem stavíme na piedestal. Zprávu si u Draghiho objednala staronová šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová, což je docela ironické. Ti, kdo dopustili, že kvůli sebedestruktivní klimatické politice a celému Green Dealu dospěla EU do současného stavu, teď kážou o tom, co je třeba udělat. A ani náznakem to nevypadá, že by něco chtěli měnit. „Jak říká stará pravda, žádný systém nemůže být opraven lidmi, kteří nerozumějí tomu, proč je pokažen. Případně si to nechtějí připustit. Draghi jako někdejší konzultant ví, co jeho klient unese a co už ne. A tak když dostal zadání, domluvil se podle veřejně pronesených slov předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové se zadavatelem, tedy její Komisí, na dvou tabu – že v doporučeních reportu bude rovnou nedotknutelný evropský sociální model a unijní cesta k dekarbonizaci,“ napsal nedávno na těchto místech výstižně Mojmír Hampl (viz č. 40/2024 – pozn. red.).

Evropa tolik ztrácí ve srovnání s USA kvůli nesmyslným regulacím, několikanásobně dražším energiím a nekonečnému dotování, které trh zdeformovalo. To všechno odhání investory. A EU zároveň naříká, že jí investice chybějí a že potřebuje silný kapitálový trh. Svatá pravda. Jestli chce Evropa aspoň držet krok s Amerikou nebo Čínou, musí se financování firem přeorientovat od bank na investory. Zkrátka aby se tu byznys rozvíjel nikoli tak, že se firmy dostanou k penězům přes bankovní úvěry, které pak s úroky musejí splácet, nýbrž si pro ně půjdou na kapitálové trhy. Protože jinak je spolknou americké firmy, které se splácením dluhů nemusejí obtěžovat, a rychle vyrostou.

To samé zmiňuje i hospodářská strategie. A jsme opět u toho. Opravdu chce někdo ze současné vládní garnitury hovořit o rozvoji našeho kapitálového trhu a posílení burzy? To, co vláda udělala s mimořádnou daní, windfall tax, už nelze vzít zpět. Taková politika trvale poškozuje zdejší kapitálový trh a podnikatelské prostředí vůbec. Na hlavním trhu pražské burzy se obchoduje jen 18 titulů (na trhu START pro menší firmy jich je 12). Nejvýznamnější a nejobchodovanější akcií je ČEZ, které zdejší investoři věřili. A stalo se, co se stalo. Proč asi se na burzu nehrnou nové firmy? Nedávno ohlásil i šéf Seznamu Ivo Lukačovič, že od myšlenky nabídnout část akcií své společnosti nakonec ustoupil.

O tom, co by stát dělal bez letošních předpokládaných víc než 30 miliard příjmů z výnosů daně, a především co by bez dalších 30 miliard dělal příští rok, tu mluvíme opakovaně. Myslet si, že daň není účelová s cílem snížit hodnotu ČEZ a zároveň že neplní funkci volně dostupného příjmu rozpočtu, je naivní. Jenže vláda si to, bohužel, mohla dovolit. Protože to skoro nikoho nezajímá. „Jenom“ těch zhruba 160 tisíc minoritních akcionářů a těch, kteří nejsou slepí a uvědomují si tu nespravedlnost. Petr Koblic stojící v čele pražské burzy k tomu veřejně také raději mlčí, proč by si škodil. A zbytek se nechá ukolébat slovy českého premiéra o tom, že daň dopadá na „bohaté velké podnikatele se stamilionovými majetky“. Nikdo si nemůže být jistý.