V říjnu 2006 na policejní stanici v Oldhamu na předměstí Manchesteru dorazila dvanáctiletá dívka, známá pouze jako Sophie, aby nahlásila sexuální napadení. Mělo k němu dojít na pozemku místního kostela, kde popíjela s přáteli. Sloužící policista jí ale řekl, ať se vrátí s dospělým, až vystřízliví. Přímo na policejní stanici jí pak tři neznámí muži nabídli, aby nastoupila k nim do auta. Dívka se prý bála jít domů, tak návrh přijala. Dotyční ji následně znásilnili a zanechali v místním parku. Tam se dívka zeptala kolemjdoucího Sarwara Aliho na cestu domů. Ali jí nabídl, že ji odveze, místo toho ji ale znovu znásilnil. Dezorientovaná a traumatizovaná pak hledala cestu domů. Zastavil u ní Shakil Chowdhury, který nabídl pomoc, odvezl ji k sobě, kde ji spolu s dalšími čtyřmi muži několik hodin znásilňoval.

Tento děsivý příběh na hranici uvěřitelnosti, ale zcela pravdivý, je přitom jen jedním z mnoha podobných, spojených s totálním selháním britského státu, které vešlo ve známost jako skandál groomingových gangů. Pojmem grooming (či dětský grooming) se označuje kriminální jednání, kdy organizované skupiny i jednotlivci navazují vztahy s dětmi a mladistvými, aby je mohli sexuálně zneužít. Ve Velké Británii takto převážně pákistánské gangy několik desetiletí nutily k sexu a znásilňovaly hlavně nezletilé bílé dívky. Hlášených obětí jsou zatím jednotky tisíc, ale vzhledem k mnoha nevyjasněným okolnostem a pochybnostem kolem vyšetřování jich s velkou pravděpodobností bude mnohem více. Skandál se týká celé země (gangy působily v 50 britských městech) a jde na vrub selhání všech vrstev britského státu, od lokální policie a samospráv až po vládu v Londýně.

Nejde přitom o skandál nikterak nový, první odhalení přišla před více než deseti lety. V britské společnosti ale doutná přesvědčení, že spravedlnosti nebylo učiněno zadost. Odsouzených jsou sice desítky, zatčených byly stovky, ale panují oprávněné obavy, že mnoho viníků se nikdy před soud nedostalo. Tresty bývají vzhledem k závažnosti zločinů směšně nízké. Navíc je zvykem v polovině trestu propouštět na podmínku. Státní představitele, kteří vyvodili ze svého selhání osobní důsledky, by šlo spočítat na prstech jedné ruky. Kolem celé kauzy nepanuje hradba mlčení, ale „hradba brblání“, jak to nazval komentátor Ben Sixsmith. Tak nějak se ví, co se stalo, došlo i k určitým zlepšením, ale celkově si mnozí v zodpovědných funkcích přejí, aby se na problém zapomnělo.

Nyní ale celý skandál znovu vypukl naplno. Spouštěčem bylo rozhodnutí ministryně pro ochranu žen a dívek Jess Phillipsové, která odmítla požadavek oldhamské radnice na nové, celostátní prošetření celé kauzy. Všiml si toho nejbohatší člověk na světě a podporovatel nového amerického prezidenta Donalda Trumpa Elon Musk. A začal řádit. O Phillipsové na své sociální síti X napsal, že by si „zasloužila sedět ve vězení“. Celé to zakončil překvapivým požadavkem, aby Nigel Farage, jehož Musk doposud podporoval, odstoupil z čela britské protiimigrační strany Reform UK. Důvodem byl odlišný názor na britského pravicového aktivistu Tommyho Robinsona, se kterým Farage nechce mít nic společného, zatímco Musk ho považuje za hrdinu.

Robinson je velmi kontroverzní postava. Pro část společnosti se stal hlavní tváří boje proti znásilňovacím gangům. Zároveň ho ale většina dalších aktivistů upřímně nesnáší. Upozorňují, že nikdy sám nic nezjistil, jen se přiživoval na práci ostatních. Navíc podle nich páchá více škod než užitku. Robinson má pochybnou minulost, několikrát byl odsouzen za napadení, bral drogy, byl členem fašistické British National Party (BNP) a zakladatelem krajně pravicové English Defence League. Odpůrci Robinsona si stěžují, že svým zapojením jen nahrává kritikům, kteří tvrdí, že celý skandál je nafouknutá bublina vyvolaná krajní pravicí. Což je jeden z důvodů, proč tento horor trval tak dlouho. Mnozí se tomu zdráhali uvěřit, jelikož fakta působila jako výplod choré rasistické mysli.

Abychom pochopili, co se vlastně stalo a jak k celému selhání došlo, je třeba se vrátit do historie. První případy jsou hlášeny někdy ze 70. let. Povědomí o nich se šířilo jen šuškandou. Scenárista a komentátor Gareth Roberts se poprvé o těchto ganzích doslechl před nějakými čtyřiceti lety na střední škole, když mu spolužačka řekla, že v nedalekém Aylesbury působí gang pákistánských násilníků. „Odbyl jsem ji. Říkal jsem si: To přece nemůže být pravda. Znělo to jako ošklivá rasistická lež,“ napsal Roberts pro list The Spectator. Jeho redakční kolega Ross Clark má podobnou zkušenost. Poprvé o násilnických skupinách Pákistánců slyšel v investigativní reportáži BBC z roku 2004, která se týkala aktivit BNP. „Domníval jsem se, že toto tvrzení je snůškou blábolů, které si vymyslela rasistická strana, aby se pokusila vyvolat nenávist,“ uvedl k tomu.

Na veřejnost začaly první informace prosakovat na začátku nultých let. V roce 2003 labouristická poslankyně Ann Cryerová veřejně promluvila o pákistánských násilnických ganzích ve svém okrsku Keighley. Vlastní strana ji označila za rasistku. V roce 2004 se televize Channel 4 chystala odvysílat dokument o sociálních pracovnících v Bradfordu. Poprvé v něm bylo zachyceno působení násilnických gangů. BNP se chlubila, že jde o její stranickou reklamu. Nejrůznější antirasistické organizace pak na Channel 4 tlačily, aby pořad stáhla, zatímco policie varovala, že reportáž může vyvolat nepokoje. Televize se nakonec rozhodla dokument neodvysílat.

Mužem, který nakonec širokou veřejnost seznámil s hrůzami násilnických gangů, se stal Andrew Norfolk. Tento reportér deníku The Times psal o obviněních Cryerové, rozhodl se ale kauzu hlouběji nezkoumat. „Nechtěl jsem, aby ten příběh byl pravdivý, protože mi to bylo velmi nepříjemné. Domněnka, že muži z menšinového etnika páchají sexuální trestné činy na bílých dětech, byla vždycky splněným snem krajní pravice,“ přiznal později. Svědomí mu ale nedalo a v roce 2010 se k tématu vrátil. Narazil však na zarputilé mlčení úřadů. Pomohla mu až Jayne Seniorová z neziskové organizace Risky Business, která se starala o ohrožené děti ve městě Rotherham. Výsledkem bylo odhalení hrůz srovnatelných s těmi nejhoršími válečnými zločiny. To byl veřejný začátek skandálu, Rotherham se stal synonymem těchto zvěrstev, ale ukázalo se, že je to celé mnohem horší. Stejné gangy operovaly i v Rochdale, Manchesteru, Telfordu, Oxfordu a desítkách dalších měst. Počet obětí jen v Rotherhamu dosahuje minimálně 1500 za dvacet let, v Telfordu jich je tisíc, v Oxfordu stovky.

Praxe byla všude stejná. Násilníci vyhledávali bílé dívky z chudých rodin, vyloučených lokalit či v zařízeních ústavní péče. Často číhali před branami škol. Dívky lákali na dary a pozornosti, tvářili se, že jsou jejich přátelé, dávali jim drogy a alkohol. Jakmile se je podařilo izolovat, začali je zneužívat. Téměř každý případ je příběh na zvracení. Jednu dívku připravili na anální znásilnění pomocí pumpy, do úst jí vložili náhubek a pak ji hromadně zneužilo pět nebo šest mužů. Jinou sexuálně zneužili pomocí rozbité lahve. Další dívky deset týdnů věznili a každý den znásilňovali, některé byly zavražděny. Například šestnáctiletá Lucy Loweová uhořela společně se svou sestrou a matkou poté, co jejich dům podpálil Azhar Ali Mahmood. Ten ji znásilňoval od jejích 14 let, byl otcem jednoho jejího dítěte, přičemž v době smrti s ním byla znovu těhotná.

V téměř každém případě došlo k neuvěřitelnému selhání úřadů. Třeba Anna, dívka v ústavní péči v Bradfordu, od 14 let pravidelně upozorňovala, že je zneužívána. Když se musela za svého muslimského trýznitele vdát, její sociální pracovnice se svatby zúčastnila. Úřady ji následně svěřily do péče manžela této pracovnice. Jednomu rodiči, který měl o svou dceru starost, bylo úřady řečeno, že „starší asijský přítel“ je jen momentální, v Rotherhamu populární „módní doplněk“, z něhož dívka brzy vyroste.

Důvodem tohoto skandálního zavírání očí byl strach z obvinění z rasismu spojený s tradiční britskou třídní přezíravostí. Dodnes jsou tyto násilnické gangy často označovány jen neurčitě jako „asijské“, ve skutečností přitom více než 80 procent členů těchto gangů tvoří muslimové z Pákistánu. Jedna sociální pracovnice, která na to upozornila, byla poslána na dvoudenní kurz diverzity. Policistům v Manchesteru bylo zase řečeno, aby se soustředili na zločince jiných etnik, když vyšetřování těchto gangů ukázalo, že se jedná především o Pákistánce.

V devadesátých letech britskou policií otřásla série diskriminačních skandálů, která vyvrcholila v roce 1998, kdy vyšetřování označilo londýnskou policii za „institucionálně rasistickou“. Policejní sbory si tak začaly dávat pozor na praktiky, jež by mohly být vnímané jako diskriminační. Zároveň se proměnilo vnímání jejich práce. Cílem již nebylo dopadat zločince podle pravidla padni komu padni, ale udržovat „komunitní smír“. V praxi to znamenalo ignorování těch nejhorších zločinů ze strachu z rasových nepokojů. Zároveň nebylo výjimkou, že gangy nepřímo ovlivňovaly policejní sbory, místní radnice a sociální služby či do nich přímo infiltrovaly.

Znásilňování dívek bylo často rasově motivované. Jejich trýznitelé o nich mluvili jako o „bílých kurvách“, dávali najevo svou nadřazenost a považovali je za „snadné maso“. V tom s nimi přitom často byly zajedno veřejnost i úřady. Britská vyšší a střední třída totiž považuje tu nižší, dělnickou za promiskuitní, alkoholický „plebs“. Tyto předsudky pak jen přesvědčení, že dívky z okraje společnosti si za svůj osud mohou samy, nahrávaly.

Do skandálu je zapojena i Labouristická strana. Města, kde gangy řádily, mají většinou labouristické radnice. Není to překvapením. Muslimové donedávná tvořili solidní labouristický voličský blok, než levici zavrhli kvůli válce v Gaze. Premiér Keir Starmer byl šéfem prokuratury pro Anglii a Wales v letech 2008 až 2013 a kritici tvrdí, že pákistánské gangy pomáhal krýt. Jeho zastánci, třeba právě Andrew Norfolk, ho naopak chválí, že za jeho úřadování došlo k prvním stíháním. Jess Phillipsová zase v loňských volbách málem přišla o křeslo po vzpouře muslimských voličů. Snaha o znovuzískání jejich podpory je prý důvodem, proč zablokovala vyšetřování.

Jak ale upozorňuje britský konzervativní spisovatel a novinář Douglas Murray, nejrůznějších vyšetřování, zpráv a studií byla vydána celá řada a fakta jsou dávno známá. Není tedy jasné, čemu by pomohlo další vyšetřování. Podle něj nastal čas akce. Například deportacemi viníků. S tím má britský stát mimořádný problém. Podle Murrayho je zatím počet úspěšných deportací někde mezi nulou a třemi.