Novoroční projev prezidenta Petra Pavla naplno rozvířil debatu o přijetí společné evropské měny. Takový proces je otázka let a už jenom úvahy o něm budí bouřlivé rozpory mezi veřejností i politiky nejen napříč vládní koalicí, ale i uvnitř jednotlivých stran. Po učinění politického rozhodnutí do procesu přijetí eura vstoupit následuje řada kroků, na jejichž konci bývají pravidelně opět kontroverze. Vidět to lze na dřívějších příkladech, došlo k tomu před lety na Slovensku a nedávno i v Chorvatsku. V dlouhodobém měřítku jde však většinou o „šok“, který se v čase rozptýlí.

Řeč je o psychologickém dopadu změny něčeho, na co jsou lidé desítky let zvyklí. To neznamená jen určité rozčarování a zmatení, ale většinou i praktické dopady, kdy vznikne hádka o to, zda se snaží nastalého a přirozeného „zmatku“ využít podnikatelé, případně úvodního „bolehlavu“ z toho, kdy se příjmy v desítkách tisíc změní na několik stovek.

Tak například při vstupu Chorvatska do eurozóny, který nastal s prvním lednem minulého roku, došlo k typickému střetu mezi vládou a podnikateli ve službách či obchodníky. Ceny se zvýšily, jakmile Chorvatsko nahradilo kuny eurem. Obchodníci zaokrouhlili cenovky v nové měně nahoru. Vláda je proto varovala, že zavede pokuty, zruší dotace na energii nebo zvýší daně, pokud obchodníci nevrátí ceny zpět na úroveň před zavedením eura. Mezitím rozhořčení obyvatelé zasypávali vládu i média snímky cenovek i informacemi o zdražování napříč službami či potravinami.

V konečném důsledku se však efekt udržel v rozmezí, v jakém dojde podle dřívějších zkušeností ve všech zemích. Řada studií většinou odhaduje jednorázový inflační dopad přistoupení k euru na 0,1 až 0,4 procenta. Většina přechodů na euro se ale uskutečnila v prostředí nízké inflace, kdy bylo obtížnější prosadit další zvýšení cen, Chorvatsko mělo v lednu jednu z nejvyšších měr inflace ve 20členné eurozóně, a sice 12,5 procenta.

Podobnou situaci zažívalo i před lety při přechodu na euro například sousední Slovensko. S podporou státních financí tak vznikala pod záštitou spotřebitelského sdružení „černá listina“ podnikatelů, kteří se pak přeli o to, zda zneužívají změnu měny k navyšování cen. Po letech ale ukazují průzkumy spíše příklon obyvatel k nové měně, podle posledního průzkumu Eurobarometru vidělo téměř 70 % obyvatel v průměru zemí eurozóny společnou měnu pozitivně.

S těmito obavami se při přechodu pojí i dramatický skok v tom, kolik jsou lidé zvyklí mít peněz „v ruce“. Mzdy či důchody čítající tisíce či desetitisíce korun se promění na několik stovek, nastává fáze „přepočítávání“ a zvykání si na výrazně jinou hodnotu peněz. Kupříkladu průměrný český starobní důchod, který letos činí už téměř 21 tisíc korun, by při současném kurzu znamenal, že penzisté obdrží místo desítek tisíc „jen“ kolem 850 eur.

K těmto „kontroverzím“ je však zatím spíše daleko, politická shoda na přijetí eura v Česku není na stole, vedou se debaty o závažnějších otázkách a průzkumy ukazují, že tento krok nemá dlouhodobě ani většinovou podporu mezi obyvatelstvem. Například podle loňského průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění euro nyní odmítají téměř tři čtvrtiny lidí, konkrétně 73 procent. Je to přibližně stejné jako před dvěma roky. „Souhlas se již od roku 2011 pohybuje kolem úrovně jedné pětiny a nepřekračuje úroveň jedné čtvrtiny souhlasících, což potvrdil i aktuální výzkum,“ uvedlo CVVM.

Evropská měnová unie (EMU) byla vytvořena na základě Smlouvy o EU 1. ledna 1999, kdy 11 zemí unie začalo v bezhotovostním styku používat euro. O rok později (1. ledna 2000) převzala Evropská centrální banka (ECB) úlohy národních centrálních bank. Od 1. ledna 2002 byly v zemích EMU do oběhu uvedeny první bankovky a mince eura, které se po dva měsíce používaly současně s národními měnami. Jedinou měnou je euro v zemích EMU od 1. března 2002.

EMU má 20 členů: zakládajícími členy jsou Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. Později přistoupily Řecko (leden 2001), Slovinsko (leden 2007), Kypr a Malta (oba leden 2008), Slovensko (leden 2009), Estonsko (leden 2011), Lotyšsko (leden 2014), Litva (leden 2015) a Chorvatsko (2023). Euro používá 349 milionů občanů EU. Euro používají i Kosovo, Černá Hora a na základě smluv s EU také Andorra, Monako, Vatikán a San Marino.

Pro vstup do eurozóny musí země splnit čtyři takzvaná maastrichtská kritéria. Kritérium cenové stability stanovuje, že míra inflace v zemi nesmí překročit o víc než 1,5 procentního bodu průměrnou inflaci tří zemí eurozóny s nejnižším růstem cen. Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb vyžaduje, aby dlouhodobá úroková míra nebyla o více než dva procentní body nad průměrem tří zemí eurozóny s nejnižší inflací. Kritérium veřejných financí stanovuje maximální míru rozpočtového deficitu na tři procenta hrubého domácího produktu (HDP) a maximální míru zadlužení na 60 procent HDP. Posledním kritériem je kurzová stabilita, která vyžaduje dvouleté členství v evropském mechanismu směnných kurzů ERM II.