Asi nemá cenu plýtvat sarkasmy na nejnovější ukázku politické taktiky strany TOP 09, samotný smysl existence této strany je už nějaký ten rok nejasný. Každý, kdo chvíli sleduje politiku, je zvyklý, že když je někdo odvolávaný kvůli tomu, že „špatně komunikuje“, bývá to zástupný důvod.

Ale u ministryně Langšádlové si to snad opravdu mysleli. Pokud ano, měla si předsedkyně Pekarová Adamová pečlivěji prověřit – ale tu větu ani nestojí za to dopisovat. Možná horší je, že to není první případ, kdy vstoupil do veřejného života představitel institucionální vědy, načež se objevil nepříliš vábný obraz tohoto sektoru. Vědecký výzkum na Mendelově univerzitě za rektorky Danuše Nerudové. Vynálezy akademika Jiřího Drahoše. Rektor Tuleja není první.

Věda, výzkum, inovace je zaklínadlo, které politici vyslovují už nějakou dobu. Jedině to má vytáhnout naši ekonomiku na novou úroveň poté, co se možnosti dosavadního růstového modelu vyčerpaly. Ale stačí zvednout kámen a odhalí se nevábné hemžení. To opravdu nejsou nějaké případy novinářské vendety, to je zběžné prolétnutí veřejně dostupných informací. Jde jen o ekonomiku pozornosti, že ty informace, dokud se nějaký člověk nezačal sápat do veřejné funkce, nikomu za pozornost nestály (a v případě profesora Drahoše bohužel až když bylo pozdě).

To, co vidíme, je průměrnost, nenáročnost, předstírání a cynismus. Je to akademická varianta dotační mentality rozežírající celou společnost. „On byl zvolen rektorem ne jednou, ale i podruhé. Byl i členem konference rektorů,“ hájil se jeden anonymní člen vedení TOP 09 reportérovi Seznam Zprávy. Jak jsme to měli vědět? A ona je to zatím obžaloba celého akademického sektoru. Odtud žádné růstové impulzy nepřijdou.

Aspoň rektor Tuleja stačil za svou krátkou politickou kariéru přispět do pokladnice anglických výroků českých politiků. Jeho „magic polygons“ se směle mohou zařadit po bok „I am very optimistic“ nebo „Ví vil sí“.

Za Atlantikem berou tu vědu, výzkum, inovace vážněji. Aspoň v tom smyslu, že schválili zákony (IRA a CHIPS Act), které lijou na dnešní poměry bezprecedentní peníze do strategické výroby. Nové energetické technologie, baterie, čipy. Věci, které jednak budou potřeba k energetické transformaci a jednak je Amerika dováží z Číny, a už nechce. Program je zatím úspěšný, měřeno vynaloženými penězi – v médiích je hojnost grafů, kolik grantů bylo uděleno, kolik peněz utraceno, ale i reálně investováno do vybavení a staveb. Program je skutečně radikální, EU si stěžuje na to, že USA opustily pravidla volného obchodu, prezident Macron to opakuje v rozhovoru pro Economist.

Ale je program opravdu, reálně úspěšný? Web Rest of The World přinesl reportáž z nové továrny na čipy, již buduje v arizonském Phoenixu legendární tchajwanský král oboru, firma TSMC. Vzbudil pozornost, možná proto, že vychází vstříc stereotypům, nad nimiž se kdekdo rád ušklíbne. Tchajwanští manažeři jsou rigidní, fanatičtí, vyžadují plnění nesmyslných úkolů. Očekávají, že zaměstnanci budou zůstávat v práci do noci, i když nemají co dělat. Američané se pro změnu dožadují „work-life balance“ a podobných hesel a stěžují si, když jim zadávaná práce nedává smysl, a taky že měl nějaký tchajwanský manažer v kanceláři kalendář s obrázky žen v plavkách. Není těžké to přeložit do čínštiny tak, že jsou líní. Zprovoznění továrny ve Phoenixu se zpožďuje, zatímco stejná investice v Japonsku se rozjela včas.

V diskusi kolem článku zazněly zajímavé argumenty. Například že Američané už v minulosti dokázali v Japonci vlastněných automobilkách, že asijskými metodami pracovat umějí. A že i dnes pracují tvrdě – ve start-upech, v IT firmách, investičních bankách. TSMC, jež je doma zvyklá na pozici nejatraktivnějšího zaměstnavatele, který si může zaměstnance vybírat, bude v USA muset připlatit.

Těžko ale obejít tu skutečnost, že Tchajwanci umějí vyrábět nejvyspělejší čipy, a Američané ne a chtěli by. Současné trable firmy Boeing naznačují, že pokud jde o průmyslovou výrobu, měli by si Američané nechat poradit od kohokoli, kdo je k tomu ochotný.