Potloukáte-li se jako turista batůžkář po bývalém východním bloku, od Estonska až po Bulharsko, spatříte sice různých graffiti strašně moc, ale srpy ani kladiva mezi nimi nebudou. Není to jen tím, že v některých těch státech je symbol bývalé sovětské moci zakázán zákonem; sprejeři si se zněním zákona notoricky hlavu nelámou. Hlavním důvodem je skutečnost, že se znakem genocidy, tyranie a imperiální agrese vůči menším národům se ani většina autorů nočních malůvek špinit nechce.

Pak přijedete do blahobytného rakouského Grazu – a najednou těch srpů a kladiv načmáraných na zdi potkáte deset za hodinu. A nejde jenom o sprejerské výtvory; ze sloupů veřejného osvětlení se tu třepotají čisťounké rudo-bílé plakáty s Marxovým vousatým kontrfejem a tučnými nápisy „Jsi komunista? Organizuj se!“ a na žádném z nich nejsou vidět stopy nějakého svévolného poškození kolemjdoucími, natož aby se pomačkaný a roztrhaný válel v koši.

Názornější lekci o tom, jak těžko je přenositelná historická zkušenost, aby člověk pohledal. Ačkoliv hranice bývalé Varšavské smlouvy jsou odsud natolik blízko, že dalekonosné dělo by tu vzdálenost hladce přestřelilo, v hlavách lidí panují úplně jiné poměry.

Komunismus tady nosí „lidskou tvář“ právě proto, že reálnou zkušenost s tím, jak vypadala jeho vláda, má jen pár starších imigrantů z Východu. A starší imigranty z Východu, bez ohledu na všechny řeči o různorodosti, v bohatší půlce Evropy nikdo moc neposlouchá. Když byste všem těm studentům vysedávajícím v kavárničkách v historickém centru města a poslouchajícím přednášky o revoluci řekli, že jednou z prvních obětí oné revoluce by byly právě ty buržoazní kavárničky, považovali by to nejspíš za reakcionářský blud.

Dokážu si představit, že Evropská unie sjednotí standardy pro elektrické zásuvky, zabezpečovací zařízení na železnici a sazbu za datový roaming. Vznik jednotného evropského politického lidu, zvaného řecky démos, si ale v nejbližších sto letech představit nedovedu. Ty historické rozdíly mezi námi, dané odlišným vývojem jednotlivých zemí, nejsou nijak povrchní. Naopak, sahají až kamsi na kostní dřeň celých národů, bolestivou, citlivou na dotek a prosáklou krví.