Silné a slabé stránky
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Uznání za inspirativní práci se starými stavbami, výtka za nedostatečnou environmentální šetrnost, údiv nad délkou stavebních procesů v Česku. To jsou hlavní závěry mezinárodní poroty letošního ročníku nejsledovanějšího oborového ocenění u nás, České ceny za architekturu.
Údiv
Česká cena za architekturu (ČCA) má jasná kritéria. Z přihlášených staveb, které vznikly během posledních pěti let na území České republiky, vybírá mezinárodní porota tzv. od stolu nejprve třicítku nominovaných projektů, které následně osobně navštíví. Až na základě osobních zkušeností s těmito díly a rozhovorů s jejich autory vybírá oceněné stavby – letos zahraniční experti udělili šesti projektům titul finalista ČCA (jeden z nich získává také hlavní cenu) a jedno čestné uznání.
V závěrečné zprávě, která je cennou reflexí domácího rybníčku mezinárodním prizmatem, se letošní porotci nebáli poměrně silné kritiky. Obuli se především do lhostejnosti jimi navštívených staveb vůči životnímu prostředí. „Příliš mnoho staveb rezignovalo na kontrolu uhlíkové stopy zastavěného prostředí. To je v naprostém rozporu se současnou mezinárodní praxí, kdy architekti investují svou kreativitu do inovativních návrhů, které vyrábějí a uchovávají energii, minimalizují spotřebu materiálů hladových po uhlíku, vymýšlejí důmyslné způsoby pasivního vytápění a chlazení, zkoumají fasády, kontrolují a znovu využívají dešťovou vodu a (...) jsou si holisticky vědomi celkových environmentálních důsledků své práce,“ píše porota.
Šetrnost k životnímu prostředí rezonuje mezi mladou generací, mezi etablovanými jmény je ale jen hrstka těch, kteří adaptační strategie v praxi skutečně prosazují. Nutno však zdůraznit, že to u nás není vůbec snadné, neboť místní investoři (velcí developeři i jednotlivci) nejdou progresivním řešením zrovna dvakrát naproti a sázejí raději na zajeté stavební postupy – výmluvnou ukázkou je například uplatňování dřevěných konstrukcí, které jsou ve vyspělých zemích již samozřejmostí, u nás ale stále mají nálepku podezřelé technologie, jíž je lepší se vyhnout. Porota také vyjádřila podivení nad tím, jak dlouho u nás stavební procesy trvají – většina architektů jí sdělila, že realizace často trvala osm až deset let, což je dvojnásobně delší doba, než na jakou jsou členové poroty ve svých zemích od Litvy přes Švýcarsko po Velkou Británii sami zvyklí. Jak známo, Česko se drží na celosvětovém chvostu ve vydávání stavebních povolení.
Příslib
Co naopak porotci devátého ročníku ČCA shledali jako velmi inspirativní, jsou tuzemské příklady nakládání se starými budovami, ať už jde o citlivé rekonstrukce, či radikální konverze na novou funkci. Takový typ projektů ostatně tvořil dvě třetiny nominovaných i oceněných staveb. Porota chtěla ukázat možnosti a potenciál renovací, a proto mezi šestici finalistů vybrala různorodé práce týkající se přestavby vysloužilé fabriky, měšťanské školy i opravy obyčejného rodinného domu. Z téhož ranku je také celkový letošní vítěz, vestavba hi-tech koncertního sálu v památkově chráněné lázeňské budově Císařských lázní v Karlových Varech od studia Petr Hájek Architekti (viz č. 25/2023 – pozn. red.). Jediné dvě novostavby představují sportovní hala v Řevnicích od studia Grido a základna technických služeb v Praze-Lysolajích od studia Progres.
Hlavním závěrem letošního ročníku je, že tuzemští architekti jsou schopní skutečně mimořádných výkonů v nelehkých situacích, kdy musejí brát v potaz řadu omezení souvisejících s rekonstrukcemi a přestavbami. Je to současně příslib rozvoje místní scény do budoucna; adaptace již existujících nemovitostí v souvislosti s nutnou obnovou stavebního fondu pro jejich (nejen) energetickou optimalizaci budou hrát důležitější roli než novostavby.