Před dvěma dny tu kolega Daniel Kaiser psal o tom, že současná povodňová situace prodlužuje období, které začalo za covidu a trvá dosud, totiž období, kdy žijeme ve zvláštním, neobyčejném, vlastně výjimečném nebo polovýjimečném stavu, což má za následek, že se – vystresovaní z přemíry špatných zpráv  méně, nebo dokonce málo ptáme na to, jak politici spravují věci, které mají spravovat, jako jsou třeba výše inflace nebo daní. O dva dny později se myslím sluší podotknout, že sledujeme další okamžiky v historii této země, na které můžeme a máme být hrdí, stejně jako třeba po tornádu na jižní Moravě: složky integrovaného záchranného systému kmitají, hejtmani a starostové dřou, informují, srozumitelně komunikují (tedy v Praze by se to mohlo a mělo zlepšit).

Ano, sice nás za týden čekají krajské volby, takže stávající hejtmani mají najednou díky živelní pohromě obrovskou mediální pozornost a reklamu zdarma. Jenže to jim jaksi nejde vyčítat, dělají práci, za kterou je platíme, navíc je pozornost na ně upřená dvousečná: zaprvé starostům teď o nic nejde, zadruhé hejtmani, kteří nynější zátěž nezvládnou a prokážou se jako neschopové, dostanou za týden taky účet.

Druhým nepřehlédnutelným typem příspěvků na „sockách“ byly posměšky, že se nic neděje, že přece tolik neprší a že se dělá zbytečný a nezodpovědný tyjátr. Věřím, že po víkendu už se takoví chytli za nos, ale i kdyby ne, podotkněme, že právě tyto poznámky jsou skutečné dědictví covidových let. Tehdy se k pandemii vyjadřoval kdekdo, média jim dávala prostor, stíral se rozdíl mezi autoritami, šarlatány a pitomci, zkrátka byla na dlouhou dobu narušena víra v elity. Což je ostatně zásadní současný problém evropské politiky: že se voliči proti elitám bouří a považují je za automaticky podezřelé – proto volí komiky. Totéž uvažování sledujeme v debatách o placatosti Země – jejich podstatou není druhého poslouchat a nechat si čas, abych jeho myšlenku zpracoval a přemýšlel o ní, nikoli, důležité je druhého ideálně okamžitě ironicky šlehnout.

Zvláštní či pozoruhodné na tomto reflexu postcovidovém je, že je to kontrapunkt k reflexu jinému. Případná a preventivní reakce na povodně je nepochybně dána taky tím, že vzpomínky na povodně v letech 1997 a 2002 jsou pro většinu společnosti ještě živé, každý si pamatuje, kde byl, co ho potkalo, co potkalo jeho blízké, vzpomíná si na záběry z televize. Nikdo to nechce opakovat. Ostatně rozdíl byl patrný už tehdy: v roce 2002 Moravané soucítili s Čechy mnohem více, než tomu bylo o pět let dříve naopak. A proč? Jistě také proto, že Moravané už věděli, čeho je voda schopná. Osobní vzpomínky jsou pro společnost důležitý posilující lék. Mí vrstevníci z Bosny, Srbska, Chorvatska mají dodnes jiný vztah k válce než já – protože si ji pamatují, prožili ji jako děti a nechtějí ji zažít znovu. Společenské kondici prospěla také nedávná zkušenost s tornádem, tehdy jsme se prvně semkli, podruhé po invazi Ruska na Ukrajinu, potřetí teď.

Žijeme dobře, reagujeme zdravě, jenom si nechceme dopřát přiznání, že jsme lepší, než si myslíme. Sousedi pomáhají sousedům, nikdo se s nikým nehádá. Měli bychom si uvědomit, že i politici jsou slušní lidé a nemusejí pouze krást, ale mohou také normálně pracovat pro druhé. Důvěru ve druhé vybudujeme nejlépe tak, že začneme věřit sami sobě. Zkušenosti, jako jsou ty z aktuálního víkendu, nám v tom mohou pomoct.