Není žádná nadsázka, řekneme-li, že uplynulý rok patřil k těm horším. Regulérní válka v Evropě, inflace, hrozící recese, energetická krize. Výbušná kombinace, kvůli které řada lidí ráda dala roku 2022 vale. Ani ty předchozí roky, poznamenané pandemií covidu, nepatřily mezi ty nejšťastnější. Nikdy ale není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Například všichni můžeme být rádi, že nežijeme v roce 536, který je podle historiků horkým kandidátem na nejhorší rok dějin.

Že se v roce 536 odehrálo cosi podivného, historici tušili už dlouho. Evropu zahalila podivná mlha, jakási kouřová clona, která zastřela slunce. Víme to díky tehdejším kronikářům, kteří podivné počasí popisují. „A právě v tomto roce došlo k nejstrašnější předzvěsti. Slunce totiž po celý tento rok vydávalo své světlo bez jasu, jako měsíc, a zdálo se, že je velmi podobné slunci v zatmění, neboť paprsky, které vrhalo, nebyly jasné ani takové, jaké obvykle vrhá. A od doby, kdy se to stalo, nebyli lidé ušetřeni ani válek, ani moru, ani žádné jiné věci vedoucí ke smrti,“ napsal byzantský učenec Prokopios z Kaisareie. Cassiodorus, římský filozof a státník působící na dvoře ostrogótského krále Theodoricha, Prokopiova slova potvrzuje. „Zdá se, že slunce, první z hvězd, ztratilo své obvyklé světlo a má namodralou barvu.“ Tím ale podivné události nekončí. „Také měsíc, i když je jeho sféra plná, je bez své přirozené krásy. Podivný byl dosavadní průběh roku. Měli jsme zimu bez bouřek, jaro bez mírnosti a léto bez tepla.“ Cassiodorus dále popisuje upadající úrodu. „Zdá se, že se všechna roční období míchají dohromady a plody, které se obvykle tvořily za mírných dešťů, nelze z vyprahlé země očekávat.“

Vyřešení záhady

V roce 2018 tým vedený harvardským historikem antiky Michaelem McCormickem ohlásil vyřešení záhady, co se vlastně v šestém století stalo. Na základě průzkumu ledovců po celém světě (led totiž v sobě zachytává nečistotu z atmosféry, kterou lze studovat) usoudili, že ke konci roku 535 či na začátku roku 536 došlo k obří sopečné erupci. Vědci stále diskutují, zda k ní došlo na Islandu, nebo v Severní Americe, každopádně převažující větry oblaka dýmu a popela zanesly nad Evropu a Asii. Ty následně zastínily slunce až na 18 měsíců. Hypotézu potvrzuje také výbuch sopky Tambora v roce 1815. Jde o nejsilnější sopečnou erupci v zaznamenané historii. Rok 1816 je díky ní znám jako „rok bez léta“ a popisy slunce a oblohy se víceméně shodují s těmi z roku 536.

Erupce v roce 536 měla katastrofální následky. Teplota klesla o 1,5 až 2,5 stupně Celsia. Výzkum stromů potvrzuje pomalý a zakrnělý růst v tomto období. Kroniky a archeologie dosvědčují hladomor ve velkých částech Evropy a Asie. Například v dnešním Norsku tehdejší společnost zkolabovala. Farmy byly opuštěny, přestala výroba keramiky a výroba železa se zhroutila. Archeologové v norských hrobech datovaných po roce 536 nacházejí o 90 až 95 % méně věcí než předtím. V Irsku kroniky zaznamenaly roky 536–539 jako roky bez chleba. Velšské letopisy Annales Cambriae tvrdí, že to bylo období velkého umírání v Británii a Irsku. Také zaznamenávají, že v roce 537 v bitvě u Camlannu padl král Artuš a jeho protivník Medraut, známější v legendách jako Mordred. Mohl se legendární britský panovník stát obětí vulkanické zimy, která rozvrátila jeho království?

Podivné počasí se zdaleka neomezovalo pouze na Evropu. V Číně kronikáři zaznamenali podivný déšť žlutého prachu. Spadlo ho tolik, že z něj šlo dělat hrudky. Uprostřed léta dorazily mrazy, v srpnu dokonce sněžilo. Výsledkem byla neúroda a hladomor v severní Číně.

McCormick označil rok 536 za nejhorší v lidských dějinách. Nejde však pouze o zaznamenané katastrofy onoho roku, ale také o to, že byly nejspíš spouštěčem ještě horších událostí následujících desetiletí.

Nejlepším příkladem je dění v byzantské říši. Období před rokem 536 je považováno za historický vrchol tohoto státu. Byzanc je označení novodobých historiků, aby tento útvar odlišili od římské říše, ze které se vyvinula. Sami Byzantinci však žádný předěl neuznávali. Stále se označovali za Římany, začátkem šestého století byla latina stále ještě dvorním jazykem, v Konstantinopoli zasedal římský senát a konzulové, i když pouze v symbolické podobě.

V roce 527 nastoupil na trůn císař Justinián s jasným programem obnovy římské říše v celém jejím rozsahu. Zpočátku slavil úspěchy, hlavně díky svému generálu Belisariovi, čtenářům známému z románu Roberta Gravese Hrabě Belisarius. Již připomenutý Prokopios doprovázel Belisaria na jeho taženích jako tajemník a právní poradce. Belisarius nejdřív odrazil perské útoky na východní hranici, čímž říše získala prostor pro západní expanzi. V roce 533 vtrhl do dnešního Tuniska, vyvrátil vandalské království a získal zpět pro „Řím“ severní Afriku. V roce 535 se Justinián rozhodl získat zpět srdce starého impéria a poslal Belisaria dobýt Itálii. Po počátečních úspěších se postup Byzance zastavil. Jedním z důvodů byly události roku 536.

Také východořímskou říši zachvátil hlad, robustní imperiální struktura ho však dokázala zvládnout, aniž to ohrozilo základy její moci. To se nedá říct o katastrofě, která dorazila o pět let později, kdy říši zachvátil takzvaný Justiniánův mor. Stejně jako v případě středověké černé smrti šlo o pandemii dýmějového moru a byla podobně devastující. Odhaduje se, že nemoc zabila 35 až 55 % obyvatel byzantské říše. Zasáhla i nejvyšší patra společnosti. Nakazil se i Justinián, jako jeden z mála však nemoc přežil.

Šiřitelky moru

Příchod moru po událostech roku 536 zřejmě není náhoda. Hlad narušil zdraví, a tudíž i imunitní systémy lidí. Dýmějový mor šíří blechy cestující nejčastěji na krysách. Kvůli chladnému počasí způsobenému vulkanickou explozí se krysy nejspíš častěji uchylovaly do teplých lidských domovů. Tam blechy mohly snadno přeskákat na lidi s podlomenou imunitou. Morová rána byla na světě.

Byzanc pocítila devastující následky. Úbytek obyvatelstva znamenal zhroucení daňové základny. To bylo ještě znásobeno tím, že mor prudčeji řádil ve městech, kde se pro říši generovalo víc zisků než na venkově. Justinián náhle neměl dostatek lidí a peněz, které by mohl poslat Belisariovi jako posily. Válka v Itálii se proměnila ve vysilující opotřebovávací konflikt, který poloostrov naprosto zpustošil. Města se vylidnila a Itálie, která si i pod barbarskou nadvládnou ponechala něco ze svého římského bohatství, upadla do vleklé krize. Samotný Řím měl v roce 500 víc než 100 tisíc obyvatel a snažil se udržovat některé monumenty své zašlé slávy. V roce 537 Belisaria, který krátce předtím Řím získal, oblehli Gótové. Město sice ani za rok nedobyli, Řím se však z této rány vzpamatovával velmi dlouho. Odhaduje se, že v něm zůstalo pouze 30 tisíc lidí a největší městské lázně přestaly být udržovány. Byzanc nakonec zvítězila a v roce 554 ovládla celou Itálii. Z vítězství se ale dlouho netěšila. Vyčerpaná východořímská říše nebyla schopna zdevastovaný poloostrov ubránit a v roce 568 většinu Itálie ztratila po langobardské invazi.

V polovině šestého století začíná velmi dlouhý a velmi pomalý úpad Byzance. Definitivně padne teprve v roce 1453 a zažije i období rozmachu. Z dlouhodobého hlediska jde však hlavně o zoufalou obranu stále smrskávajících se hranic. O obnovení celé říše římské se již nikdy nepokusila.

To nejsou jediné katastrofální následky roku 536. Mor rovněž zpustošil odvěkého rivala Římanů, Persii. Studené počasí zapříčinilo chudší pastviny ve středoasijských stepích. To pocítily kočovné kmeny, které se tak daly do pohybu. Směrem na západ se vydali Avaři, známí i z českých dějin, a po roce 568 začali napadat byzantskou říši. Jiní nomádi vyrazili naopak na východ, kde se dostali do křížku s Čínou. Dvě nejvyspělejší civilizace šestého století se ocitly pod soustavnými nájezdy barbarů.

Strašlivému roku 536 také padla za oběť sofistikovaná civilizace Močiků v dnešním Peru. Vědci se domnívají, že za to mohou extrémní klimatické podmínky. Někdy kolem roku 536 se neobvykle silně projevil klimatický jev známý jako El Niño. Třicet let extrémních dešťů a záplav vystřídalo třicet let sucha. Výsledkem byl zánik civilizace Močiků.

Celkově se svět po roce 536 dostává do vleklé krize a úpadku, který trval nějakých sto let. Teprve v roce 640 světová ekonomika začíná zase růst. Historici a vědci tak usuzují opět z výzkumu ledovců. Ve vrstvách odpovídajících letům po roce 640 je totiž zvýšený podíl olova, které se používá při tavení stříbra. Víc olova tedy znamená víc stříbra, tedy víc peněz a hospodářský růst.

Je spravedlivé dodat, že ne všichni historici s McCormickovou klasifikací roku 536 jako toho nejhoršího v dějinách souhlasí. Například finský profesor Antti Arjava tvrdí, že i když vulkanický prach v roce 536 způsobil zmatení a nedostatek úrody, jeho následky nebyly dlouhodobé.

Je však nepochybné, že šesté století bylo obdobím války, moru a hladu. Dnešní doba krizí se mu naštěstí nemůže rovnat. Zatím.