V Damašku padla vláda a Sýrie je novou zemí. Jestli bude lepší než předtím, to se ještě ukáže. Nicméně první dny po pádech režimu jsou vždycky uvolněnější, protože nová státní moc se ještě nestihla zkonsolidovat; a ze sousedních států, jako je Turecko a Libanon, se do Sýrie začali vracet utečenci, údajně ve značném počtu.

Tady je namístě vzít za slovo všechny ty migrační aktivisty z roku 2015, kteří nám povýšeně vysvětlovali, že ti lidé se přece po skončení války zase vrátí domů, i když sami tomu nejspíš nevěřili. A začít s návratovým programem pro všechny, kdo mezitím nezískali státní občanství některého evropského státu. Příčin je vícero, ale ta hlavní je přímočará jako facka: někdo musí tu zemi zase postavit – a kdo jiný to má dělat než její občané. V tomto úkolu mají nejlepší šanci uspět právě ti, kdo prošli evropskými školami a seznámili se s fungováním západních institucí; i tenhle vliv bude v nové Sýrii potřeba, nemá-li se stát rejdištěm fundamentalistů.

A naopak ozývá-li se jeden z nejbohatších regionů světa, Bavorsko, že potřebuje k provozu svého zdravotního systému personál z rozvojového světa, je to malinko chucpe. Nejbohatší regiony světa by obecně neměly personálně parazitovat na těch daleko chudších, zejména ne ve státech jako Německo, jež mají plná ústa svých morálních povinností vůči zbytku lidstva. To by jeden skoro zapochyboval o čistotě těchto motivací…

Tak jako tak, je tu poměrně unikátní příležitost ukázat, že azylové právo, včetně doplňkové ochrany, slouží k ochraně lidí, a nikoliv jako mechanismus ke změně demografie cílové země. Ochrany se lze dovolávat jen do té doby, dokud nebezpečí trvá.