Ležérní přístup vlády Petra Fialy k hrozivému schodku státního rozpočtu, největšímu propadu životní úrovně obyvatel země, kterou spravuje, a neuvěřitelné inflaci není projevem bezradnosti, ale jakéhosi vědomí, že všechno nějak dopadne, že někdo nad námi to za nás zaplatí. Česká republika se už od doby covidu a přijetí Green New Dealu nechová jako autonomní jednotka, ale jako součást jiné velké entity, ve které nemá svébytné místo a přijímá evropské řešení, nedefinuje sebe sama jako třeba mnohem větší a silnější Polsko, nezlobí jako srovnatelné Maďarsko trpící Trianonem. Plujeme, přijímáme a necháme se unášet.

Samozřejmě na prvním místě si za to můžeme sami, protože neumíme definovat, co jako Česká republika chceme. Proto také jsme ve vleku, akceptujeme politiku, která je přijatelná pro veřejné mínění v Německu, zemi se stále vyšší životní úrovní, a tedy jiným typem potřeb, než má česká společnost. Logicky nechápeme, proč se máme vzdávat třeba jaderných zdrojů elektrické energie, bez nichž se sníží naše životní úroveň a konkurenceschopnost. Díky své geografické poloze netrpíme tolik změnou klimatu, a nemusíme proto přijímat sporné ideologické nástroje na boje s ní, zároveň ale právě naše geografická poloha nám nedává možnost využívat zelené zdroje energie. Složitě jsou pro nás pochopitelná některá témata kulturních válek jednoduše proto, že s nimi nemáme zkušenost a jsou nám cizí. Česká společnost je stále ve stadiu růstu a blahobytu vůdčích zemí v Evropě ještě nedosáhla. Nemůže tedy dost dobře rozumět regulaci něčeho, co nemá, navíc v situaci, kdy regulace se jeví jako brzda rozvoje, protože nedovoluje vyrůst. A Evropa v poslední dekádě zakrňuje, ztrácí ekonomickou sílu, prohrává v technologiích v souboji s USA nebo Čínou, soustřeďuje se jen na ideologii, nemotivuje. Jen omezuje, reguluje, dotuje, z dostatku degeneruje a popírá zákonitosti, které ji kdysi přivedly na vrchol.

Rozdávat je možné, když je z čeho, dávat je možné, když někdo něco vytvoří. Silný je ten, kdo se o to sám přičiní, nikoli z dotací, na které musí někdo vydělat. Není paradoxní, když socialista, sociální demokrat tradičního typu, předseda NKÚ upozorní na to, že česká ekonomika přestává být tržní a stává se dotační? Co znamená, když předseda české vlády přihlíží tomu, jak roste stání dluh do rekordních výšin? Každý dluh se musí zaplatit a jaká bude cena? Nic není zadarmo. Bude to platit Brusel? A budeme z evropských fondů platit sociální dávky na uskutečnění Green New Dealu, protože lidem se omezí mobilita, prodraží bydlení a celkové životní náklady? Bude růst počet lidí, kteří bez pomoci institucí nebo státu nebudou schopni zajistit svou existenci. Stanou se vazaly, poddanými státu, neztratí tak jen svoji svobodu, ale i důstojnost. A je také otázka, jakou roli v tom budou hrát představitelé státu, kteří tento stav přivodí. Ti současní ho vedou bez vize, stejně jako ten, proti kterému bojovali.