Sovětský svaz si – se souhlasem tehdy velmi čerstvého prezidenta Háfize Asada – začal budovat základnu v syrském Tartúsu roku 1971. Po velké roztržce s Egypťany roku 1977 sem pak přesunul těžiště svých operací na Blízkém východě. Ruská vojenská přítomnost v Sýrii má tedy zhruba padesátiletou tradici, je spojena s vládnoucí rodinou Asadů a momentálně je docela dobře možné, že společně s rodem Asadů také skončila. Vítězové občanské války mají pramálo důvodů si tam Rusy ponechávat a ani Erdoganovi, politickému vítězi této vleklé krize, se ruská přítomnost v tureckém „blízkém zahraničí“ nikterak nehodí. Vůbec, tuhle hru na blízké zahraničí a vlivové zóny může hrát kdekdo, včetně zemí, u kterých jsme na to až dosud nebyli zvyklí.

Je víceméně jisté, že nový syrský stát nebude sekulárního charakteru. Arabský sekularismus má jednu zásadní slabinu v podobě nedostatku sekulárních Arabů, a i když se to časem může změnit (skrze internet pronikají do dříve značně uzavřeného islámského světa všelijaké ďaurské myšlenky, nejen ze Západu, ale i z Indie a Číny), toto je proces srovnatelný s táním ledovců a počítá se na dlouhá desetiletí. Jak moc ale bude nová Sýrie státem náboženského charakteru, ještě není jisté – a západní společenství by se mělo snažit o to, aby ten náboženský charakter byl spíš míň výrazný a aby různorodá země aspoň částečně decentralizovala svoji vnitřní správu. Jinak se etnicko-náboženské konflikty budou vracet na scénu s neúprosnou pravidelností.

Je až s podivem, jak rychle nám Sýrie zase zmizela z obrazovek. Přitom nejde o nic méně než o to, jak to tam bude vypadat příštího půl století, na tom docela záleží. Sýrie by, aspoň teoreticky, mohla mít konečně doválčeno – po třinácti letech bojů už musí většině zbylých obyvatel lézt další zabíjení krkem. Ale jisté to není a v nejbližších týdnech se ukáže, jak to bude doopravdy. Měli bychom tomu vývoji věnovat pozornost.