Je to přesně jedenadvacet let. V září 2002 levostředová vláda socialistického premiéra Vladimíra Špidly zakázala prodej nebaleného krájeného pečiva. Všechno od obyčejné půlky čerstvě rozkrojeného chleba po koblihu muselo být v igelitu. Tehdejší ministryně zdravotnictví Marie Součková tento nápad hájila tím, že to po nás v rámci směrnice o zdraví žádá Evropská unie. Že je to regulace Bruselu. Tehdy jsme ještě ani nebyli členy. Připravovali jsme se na vstup v květnu 2004. Chtěli jsme plnit všechna pravidla. Jenže každý, kdo cestoval po Evropě, mohl na vlastní oči vidět, že je to naprostý nesmyl. Představa, že by třeba v takových gurmánských baštách jako Paříži nebo Římě byly croissanty nebo chleba v igelitu, byla na první pohled zcela absurdní. Socialistická ministryně zdravotnictví se prostě jen za Brusel snažila schovat. Mimořádně naivně a průhledně.

Realita byla vidět na první pohled. Tehdejší předseda ODS Václav Klaus se označil za příznivce čerstvého chleba a boj proti pečivu v igelitu označil za základní ideologický kámen strany. „Smyslem ODS je proti podobným nesmyslným regulacím bojovat.“

Po jedenadvaceti letech sedí ve Strakově akademi i premiér za ODS Petr Fiala. A jeho vláda právě v parlamentu, v němž má pohodlnou většinu v obou komorách, prosadila novelu zákoníku práce. Kdo by čekal, že poměry v práci uvolňuje, plete se. Naopak je v řadě věcí zpřísňuje. Přidává regulaci a byrokracii do pracovního práva, které už je dnes nejtvrdší ze všech vyspělých zemí sdružených v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Ta sleduje dlouhodobě tuhost regulace pracovního práva v Indicators of Employment Protection. Čím svobodnější a méně byrokratizované poměry v práci, tím nižší číslo indexu. Nejlépe jsou na tom Spojené státy s indexem 1,3. Následuje bohaté Švýcarsko s 1,6. Pak nikoli překvapivě tradičně ekonomicky liberální Kanada, Austrálie. V Evropské unii je na tom nejlépe Rakousko s 1,7 a hned za ním Dánsko s 1,8. Pak Estonsko, Irsko. Na druhém konci žebříčku, kde jsou země s nejvíc byrokratizovaným pracovním právem v celé OECD, je Česká republika. Jako jediná má skóre 3,0. Země s tvrdou byrokratickou regulací práce, která dlouhodobě brání v prosperitě, jako je Francie nebo Itálie se skóre 2,6, respektive 2,7, jsou daleko před námi. Stejně jako Polsko a Maďarsko.

Domácí regulace horší než Brusel

V tom utužování byrokracie práce se vláda přitom odvolává na Brusel. Stejně jako tehdy u koblih a chleba Špidlova vláda. Avšak ukazuje se, že u řady věcí jde regulace dál, než po nás Brusel žádá. Že zpřísnění je domácí provenience.

Výrazné přitvrzení přichází u volnějších pracovních smluv, jimiž jsou dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti. Na ně velmi často pracují lidé na částečné úvazky studenti, senioři, rodiče malých dětí.

Firmy budou muset nově zaměstnancům na dohodu rozvrhovat pracovní dobu aspoň tři dny předem. Dohodáři budou mít také nárok na dovolenou a příplatky za práci o víkendech a svátcích. V návrhu konsolidačního balíčku je povinnost zaměstnavatelů ohlašovat dohodáře České správě sociálního zabezpečení a při souběhu dohod u víc zaměstnavatelů a překročení limitu 40 procent průměrné mzdy za pracovníky odvádět sociální pojištění.

Tím to ale nekončí. Pokud člověk na dohodě pracoval ve firmě aspoň 180 dní za posledních dvanáct měsíců, může zaměstnavatele tlačit, aby ho zaměstnal na stálý pracovní poměr. Pokud ho firma nastálo chtít nebude, musí mu písemně vysvětlit, proč jeho přání nevyhoví. A tady už se dostáváme do pasti našeho současného velmi svázaného pracovního práva. Do různých dohod jdou firmy velmi často proto, že přijmout někoho jako normálního zaměstnance je zrovna v České republice mimořádně svazující. Pokud zaměstnanec nic vážného nespáchá, není ho u nás možné propustit. Výpověď bez udání důvodu neexistuje. Ve firmě se musí zinscenovat reorganizace a zrušit místo toho, s kým se chce rozloučit. To ale vyjde docela draho. Stojí ji to pět platů zaměstnance, s nímž se chce rozejít. Dva měsíce jsou výpovědní lhůta a tři další odstupné. Při současném průměrném platu 43 193 korun hrubého měsíčně ten rozchod firmu přijde skoro na 216 tisíc korun. Plus za první dva měsíce, kdy za člověka ve výpovědi musí ještě zaplatit odvody sociálního a zdravotního pojištění.

Prakticky to tedy znamená, že vztah mezi firmou a člověkem na dohodě je najednou mnohem víc zavazující a zatěžující. Firmy budou mít přirozeně mnohem menší motivaci nabízet ji studentům, seniorům nebo rodičům malých dětí. Těm, kdo na dohodu pracují, se také o pojistné zvýší suma, kterou musí státu zaplatit. Ve svém programu přitom kabinet sliboval přesný opak. Liberalizaci pracovního práva. Přímo u dohod o provedení práce, které chtěl navýšit ze současných 10 tisíc korun měsíčně, z nichž se neplatí odvody.

Firmám také hrozí, že skončí častěji před soudem. Když někoho propustí. Neprodlouží-li zaměstnavatel dohodu o provedení práce, nebude zaměstnanec muset dokázat, že byl poškozen. Firma bude naopak muset aktivně prokazovat, že ho nepoškodila třeba za to, že se chtěl svých práv domáhat u soudu.

Zbytečný zásah devíti z deseti firem

Vláda vysvětluje přitvrzení tím, že do pracovního práva musí uvést dvě evropské směrnice. Právníci ale upozorňují, že před tím mohla většinu firem s výjimkou těch největších ochránit. Kdyby chtěla. „Ano, ty směrnice – konkrétně směrnice o předvídatelných pracovních podmínkách a směrnice o rovnováze mezi prací a rodinou – se musejí zapracovat do zákoníku práce i do souvisejících zákonů, ale v obou z těch směrnic jsou také ustanovení, že by se při provádění směrnic měly státy ve svých legislativách vyhnout zejména nadměrné zátěži, ať už právní, finanční, či dále omezující třeba administrativně v případě mikropodniků a malých a středních podniků. Pro představu, střední podnik je firma, která mj. zaměstnává do 250 zaměstnanců, takže už relativně ne úplně malá, a má obrat menší či rovný 50 milionům eur, což je plus minus miliarda a čtvrt korun. Je to v úvodním ustanovení obou směrnic a tato možnost, jak podmínky „zmírnit“, nebyla využita. Tyto podmínky se nezohlednily, požadavky nejsou nijak rozlišovány, mají tedy platit pro všechny zaměstnavatele. Přitom tyto podniky tvoří zhruba 90 procent všech podniků v EU, podobně je to i u nás,“ řekl v rozhovoru pro Echo24.cz expert na pracovní právo Jiří Gorčík z advokátní kanceláře Rada & Partners.

Při obrovských společenských a ekonomických proměnách, které s nástupem technologií zažíváme a budeme zažívat, se zásadně mění charakter práce. Ubývá kancelářských míst s fixní pracovní dobou. Lidé čím dál víc touží po volnosti a možnosti řídit si svůj čas. Cestou k tomu jsou právě volnější pracovní smlouvy a částečné úvazky. Ty řeší také to, aby se s prací mohlo kombinovat studium, což mladým lidem výrazně pomáhá v rozjezdu kariéry. Starším generacím to zas dovoluje udržet si nějakou práci a aktivitu do co nejvyššího věku. I ve chvíli, kdy nemohou nebo prostě jen nechtějí pracovat na plný úvazek.

Bohatí si užívají volnost

V pružných částečných úvazcích jsme stále na chvostu Evropy. U nás je využívá jen pět procent těch, kdo pracují. Hůř už jsou na tom jen Bulhaři, Slováci, Rumuni, Maďaři, Chorvati, Lotyši a Poláci. Je to srovnání podle aktuálních dat statistického úřadu Evropské unie Eurostat mezi lidmi ve věku 20 až 64 let. Všechny ty státy, které jsou na tom hůř než my, jsou výrazně chudší. Průměr Evropské unie je 17 procent částečných úvazků. Platí, že čím je země bohatší, tím víc se tam využívají. Na špičce je bohaté Nizozemsko s 39 procenty částečných úvazků. Následuje sestava Rakousko, Německo, Belgie, Dánsko, Švédsko, Irsko, Itálie, Francie, Finsko. Všechno bohaté země. Tohle jsou celková čísla. Mnohem větší rozdíly jsou u částečných úvazků žen. Ty se většinou v rodinách i ve velmi progresivních zemích starají o děti. V Nizozemsku pracuje na částečný úvazek 60 procent žen. U nás deset procent. V těch chudších zemích střední a východní Evropy, jež jsou za námi, to nikde není víc než sedm procent. V Nizozemsku využívá částečné úvazky 60 procent všech žen, které pracují, v Rakousku 51 a v Německu 48 procent. Unijní průměr je 29 procent. V Evropě pracuje na částečný úvazek nejvíc žen v bohatém Švýcarsku. Je jich 61 procent. Nedávný článek kolegyně Terezy Matějčkové Pád feministického dogmatu? v č. 21/2023 potvrzuje, že Švýcarky rozhodně nedávají přednost kariéře před rodinou. Švýcarsko zároveň patří k zemím s nejvolnějším pracovním právem.

Prosadit škrty konkrétních peněz konkrétním lidem ve společnosti nároků a přisátí na veřejné finance je politicky složité. Od vlády Petra Fialy by proto člověk očekával, že se předvede tam, kde to politicky tolik nebolí. Že uvolní pracovní právo a otevře prostor k mnohem svobodnější práci. Vybrala si překvapivě zcela opačnou cestu. To, co už je nejtvrdší ve vyspělých zemích, ještě přitvrzuje. Nový zákoník na rozdíl od změn důchodů, s nimiž otálel, bleskurychle podepsal prezident Petr Pavel. Propásl tak příležitost rozjet důležitou politickou debatu.