Hranatá legenda, bázlivý Okamura a stažený Babiš – hlavní rysy volební kampaně do EP

Praskne obruč vlády socialistů a lidovců?

Hranatá legenda, bázlivý Okamura a stažený Babiš – hlavní rysy volební kampaně do EP
Praskne obruč vlády socialistů a lidovců?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Letošní volební kampaň do Evropského parlamentu byla absolutně fragmentovaná. Připomínala puzzle rozhozené do malých obrázků, takže šlo jen obtížně složit celkový obraz. Jaké byly příčiny?

Poprvé převzaly hlavní slovo ve volební kampani sociální sítě se svými dosahy. Klasická média typu novin, časopisů nebo televizí aspoň pět dní před volbami, kdy vznikají tyto řádky, nepřinesla nic, co by obrátilo tok volební kampaně. Tradiční tištěná média mají stále menší čtenost, takže už ani neovlivňují výstupy kolegů z jiných médií jako v minulosti. Printy se už asi navždy staly koníčkem pro fajnšmekry.

Také televize nenašly formát a osobnosti, které by přitáhly k obrazovce aspoň polovinu lidí sledujících kterýkoli zápas českého týmu základní skupiny hokejového mistrovství. Rozhodující střety se odehrávaly na sociálních sítích a v podcastech, které zas nebyly tak propojené, aby nastolovaly opravdu podstatná témata. Výsledným dojmem je směs nepodstatných obrazů a heroizace bizáru.

Volební výsledek také ovlivnilo rozhodnutí Andreje Babiše nepoložit se do kampaně celou svou osobností. Z průzkumů mu vyšlo, že většinu svých voličů stejně nepřesvědčí jít k volbám, takže odmítl asistovat u těsného vítězství, jak například týden před volbami naznačovala agentury STEM/Mark. A když nepřišel na scénu Babiš, nevytáhl z ulit ani ostatní politiky různých barev.

Jediné autentické střety se proto odehrávaly mezi představiteli tzv. vlastenecké scény (SPD, Přísaha/Motoristé), protože Tomio Okamura získal důvodné podezření, že mu influencer Filip Turek odebírá hlasy. Podobně na sítích na Turka stříleli politici hnutí STAN, čímž ho společnými silami udělali známým i pro ty, komu řeči o hranaté legendě nic neříkají.

Od Rakušanova křídla v hnutí STAN šlo o výraz čirého zoufalství. Na jejich rétorice se zrcadlilo to, co bylo známé už delší dobu. STAN byl kdysi stranou zaměřenou na obhajobu práv samospráv a regionů. Předseda Vít Rakušan a jeho nejbližší okolí přeměnili STAN v jakousi levicově liberální odnož progresivismu. V takovém vidění světa byl Turek najednou ztělesněním odcházející „toxické maskulinity“, takže nevynechali na sociálních sítích jedinou příležitost, aby na jeho osobu upozornili. Tahle jejich činnost chvílemi hraničila se zvláštní posedlostí. Bezplatně mu tím otevřeli dveře ke středním vrstvám a dost možná ho dostali do Evropského parlamentu.

Tragické ambice

Snad nejtragičtější postavou volební kampaně byla Danuše Nerudová, která si do puntíku zopakovala peripetie z prezidentské volby. Nejdřív velké nadšení a vzestup, pak zaměření novinářů na to, co opravdu říká, lehká kritika jejích výroků, znejistění, poznání jejího okolí, že král je nahý, a nakonec úleva z konce kampaně, protože každý další den by bylo už jenom hůř.

Už rok prožíváme fascinující příběh nezkrotně ambiciózní ženy. Zpočátku začala jako téměř jistá kandidátka a členka budoucí evropské vlády (Evropská komise), pak prohrála hned v první velké televizní debatě („neexistuje nelegální migrace“), z nadšené příznivkyně Green Dealu se stala z taktických důvodů jeho kritičkou („musíme vytvořil Real Deal“), následovala aféra s publikováním v predátorských časopisech a nakonec výsledný dojem jako z někoho, kdo se mermomocí cpe do všech volných funkcí. Závěrečné strefování do Filipa Turka jenom potvrdilo její politickou nezkušenost, kdy z béčkového kandidáta na europoslance definitivně udělala hvězdu závěrečné kampaně.

Rozhodující střety před volbami do Evropského parlamentu se odehrávaly na sociálních sítích a v podcastech. - Foto: Profimedia

Jiný mainstream

Před třemi týdny jsem na tomto místě psal o tom, jak se během několika měsíců prudce změnil názorový mainstream ohledně hlavních témat. Všichni ti správní proevropští dívky a hoši, co v Česku i jinde přísahali na jedinou možnou cestu, na jejichž ukazatelích bylo napsáno Green Deal, migrace a bezpečnost, jako na povel zrevidovali svoje postoje a přistoupili na „mírnou kritičnost v mezích zákona“. Zelená a vítačská kultura byla aspoň rétoricky vytlačena starostmi o vyváženost zelených a sociálních požadavků, zájmem o energetickou bezpečnost a připuštěním, že bezbřehá migrace do Evropy nebyl povedený příběh.

Jednoznačně šlo o reakci na názorové posuny voličů v řadě západoevropských zemí. Tyhle výkyvy znejistily řadu politických stran typu socialistů, zelených a levých liberálů. Ti celá léta připomínali onoho muže, co pořád chodí s kladivem, takže se mu potom řešením všeho zdá zatloukat hřebíky. V tomto případě šlo o hesla o stále těsnější Unii, bezbřehé otevření se imigraci a podřízení ekonomiky diktátu zelených ideologů.

Řada evropských politiků jedoucích desetiletí na této vlně byla najednou šokována výsledky voleb v různých zemích Evropy (Nizozemsko), programovým obratem řady politických stran (CDU) nebo lednovou volební prognózou Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR) při Evropském parlamentu, signalizující tematický a politický obrat doprava. Vyplývalo z něj, že by teoreticky nemusela po volbách do Evropského parlamentu nutně vzniknout velká evropská koalice lidovců a socialistů.

Znejistěna však byla nejen levá, ale i populistická část politického spektra. Hlavní síly frakce Identita a demokracie (ID) v čele s francouzskou stranou Národní sdružení spojenou s Marine Le Penovou začaly ze svých programů škrtat body typu vystoupení z EU a eurozóny, změny o odsunech emigrantů nebo odmítání jaderné energetiky. Tento posun do středu nebyl motivován nějakým ideovým prozřením, ale hypotetickou možností být po vyhlášení voleb do Evropského parlamentu u sestavování příští vládní většiny.

Nejviditelnějším symbolem posunu do středu byla ostrakizace německé AfD, která vyústila v její vyloučení z frakce. Formálně to bylo za výroky jejich lídra Kraha o jednotkách SS a jeho aféru s čínským poradcem, obviněným ze špionáže. Ve skutečnosti se hledal důvod, jak navázat mosty k německé CDU, která bude mít zřejmě hlavní slovo při sestavování vedení Evropské komise.

Pěkně to ilustrovalo odvozenost „české evropské politiky.“ Stejně jako znejistěná Danuše Nerudová začala najednou mluvit o Real Dealu, podobně Tomio Okamura propadl hrůzné představě, že se ocitl mimo hlavní populistický proud. Také on proměnil svou rétoriku před evropskými volbami a namísto zdůrazňování czexitu se zaměřil na kritiku influencera Turka, o němž z průzkumů zjistil, že k němu odchází část voličů SPD.

Okamurovou novou strategií se tak stalo: udržet pozice, tvářit se, že jsem nikdy neměl s německou AfD nic společného, a moc nezdůrazňovat vystoupení z EU. Co kdybych kvůli tomu mohl být z frakce nakonec vyloučen i já? Nebo se dostat mimo nový populistický mainstream?

Střídání u moci?

Ještě pár dnů si budeme muset počkat na to, jestli jsme svědky historického obratu v Evropě znamenajícího, že i v Evropském parlamentu dojde ke skutečnému střídání u moci. Stručně řečeno, jestli dojde k rozbití velké koalice lidovců a socialistů.

Zaklesnutí obou velkých názorových proudů není spiknutím elit, jak je často podsouváno. Země Evropské unie totiž procházejí odlišnými politickými cykly a alternace levice a pravice v největších zemích nikdy nevychází stejně. Získat většinu 361 poslanců z celkového počtu 720 však nebylo nikdy méně vzdálené. Bude nejvíc záležet na ochotě německé CDU/CSU stejně jako zbytku evropské lidové strany (EPP) jít do koalice nejen s konzervativci a reformisty (ECR), ale případně i s částí frakce Identita a demokracie (ID), popřípadě dalšími skupinami nezařazených poslanců.

V těchto vyjednáváních ovšem prostá matematika nefunguje. Příkladem je kauza s maďarskou stranou Fidesz v čele s Viktorem Orbánem. Nejdřív byli vytlačeni od evropských lidovců, aby bezúspěšně jednali s evropskými konzervativci a liberály (ECR). Jestli někdo stojí za myšlenkou rozbití letité koalice lidovců a socialistů, pak je to italská premiérka a šéfka ECR Giorgia Meloniová. V jejích úvahách by se předpokládaných 12 europoslanců Fideszu do nové většiny hodilo. To by však proti přijetí Orbána do ECR nesmělo protestovat několik zakládajících partají (Švédští demokraté, ODS, lotyšská a belgická Unie, rumunský zástupce), což dohromady dává také dvanáct hlasů. Navíc důležitějších, protože pro vytvoření frakce potřebujete nejen počet poslanců, ale i zemí. Předseda polské strany Právo a spravedlnost Morawiecki přišel s návrhem volného připojení Orbána, aby tak překonal jeho toxicitu vycházející z jeho vstřícnosti k Rusku. Podobně vzrušeně se vedou debaty o spolupráci s populistickými stranami z ID.

Také na dalších eurošachovnicích probíhají – stejně jako v pravé části spektra – integrační jednání. Minulý týden vydali evropští socialisté, zelení a liberálové prohlášení, že potenciální šéfku Evropské komise von der Leyenovou nepodpoří, pokud se opře o frakci Meloniové. Je dost možné, že nakonec všechno bude tak, jak bylo. Rozhodně tentokrát budou povolební vyjednávání hodně zajímavá a hlasování o Evropské komisi může být velmi těsné. Vzpomeňme jen, že šéfka Komise před pěti lety prošla jen o devět hlasů. Její slabý mandát a rozbředlý program německé CDU se pak hlavní měrou podepsal na jejím levopravém tápání. Bude pokračovat?