Řada politických hráčů se snaží přeformátovat českou politiku. Ruku v ruce s tím jdou jejich pokusy ukrást slovům obsahový význam, což umožňuje zatemnit skutečné cíle. V jakém prostoru se odehrává česká politika? Hlavní politické konflikty se stále odehrávají na horizontální ose pravice–levice. Tyto spory se týkají sociálně-ekonomických témat. Tedy míry přerozdělování, zdanění, zadlužení státu, jsou to spory o rozsah státních intervencí do ekonomiky atd. Tradiční pravice je pro menší a štíhlejší stát, s nižšími daněmi a rozumnou mírou regulací. Česká levice se v uplynulých 35 letech vyprofilovala jako protiklad k těmto hodnotám a klade větší důraz na solidaritu a přerozdělování.

Po revoluci byla pravolevá politická osa vyhrocena do sporu ODS versus ČSSD a hrála nepoměrně větší roli. Mezitím byla dokončena privatizace, ekonomika si „sedla“ a stále větší vliv na míru jejích regulací mají směrnice Evropské komise. Na základním konfliktu pravice–levice však nic nemění, ani to, jestli například radikálně zelené regulace přicházejí z národního, nebo evropského parlamentu. Spor o roli státu při určování života lidí trvá.

Druhou základní politickou osou je vertikála liberalismus versus konzervatismus. V českých poměrech je vnímána jako aréna bojů o morálně-kulturní témata. České politické strany jsou definovány jednak vztahem k sociálně-ekonomickým otázkám a současně buď k upevňování, nebo rozvolňování tradic. Hlavním bojištěm, kde se odehrávají spory o tato témata, je převážně akademická sféra, média a sociální sítě. Mluví se také o hodnotových konfliktech typu manželství pro všechny, surogátní mateřství nebo eutanazie.

Pak je tu jedno tragické zmatení jazyků. Klasický liberalismus byl v Evropě od 19. století vnímán jako hnutí usilující jak o občanskou, tak o ekonomickou svobodu. Ke znejasnění přispělo, že ve Spojených státech je pojem liberální vnímán jako synonymum slova levicový. Americký konflikt liberálů a konzervativců je obdobou českého sporu levice versus pravice.

Gravitační síla amerického akademického světa a tamních médií je však tak silná, že slovu liberální byl v Evropě vyvlastněn jeho skutečný význam – stát na straně svobody a menší míry regulací. Mechanicky se přenáší i do evropských reálií, takže liberál je v tomto pojetí levičák s progresivistickými názory. Původně evropskému označení liberál se tudíž v našich poměrech musí dávat dovysvětlující přívlastek klasický.

Generační spory

Kromě těchto dvou základních štěpicích linií obsahuje česká politika i několik jiných. Co do nich promítá? Stručně řečeno: generační spory, napětí mezi městem a venkovem, potažmo mezi vnitrozemím a Sudety, spor o zahraničněpolitickou orientaci Česka a míru migrace na území České republiky. Proberme si je.

Stále silněji bude v české politice přítomen generační spor symbolizovaný osou staří–mladí. Jasně se to projevilo například při projednávání důchodové reformy. Návrh ministra práce a sociálních věcí Jurečky chce aspoň částečně řešit rozpor daný průběžným penzijním systémem, v němž se starobní důchody vyplácejí z daní vybraných od lidí v aktivním věku.

Rozpor vzniká tím, že se zvyšuje počet lidí v důchodovém věku oproti těm ve věku produktivním. Takže jen loni se na penzijním účtu vybralo o 73 miliard korun méně, než se vyplatilo na penze. To by šlo pochopitelně překlenout vědomím mezigenerační solidarity. Mladší generace by však nesměly mít pocit, že někdo prosazuje aktuální zákony na jejich úkor.

V české politice totiž vznikl abnormální úkaz, kolem něhož rotují ostatní politické strany. Jmenuje se hnutí ANO 2011. Od roku 2017 se stále víc stává mluvčím občanů 65 plus, což časem může mít destruktivní účinky na celý politický systém. O tom, že v západní Evropě vznikne důchodcovská strana, se mluví řadu let. Nakonec ji porodilo Česko, které zdaleka nemá tak vyhraněnou převahu seniorů jako některé jiné země.

Navíc hnutí ANO se nemůže od svých voličů odmyslet a nehájit jejich zájmy, jak si myslí někteří čeští pravičáci, kteří s ANO chtějí vládnout a uskutečňovat své představy o fungování společnosti.

Ignorují, že ANO je stále víc vtahováno do bludného kruhu generační strany starých lidí. Dříve nebo později na to jiné politické síly zareagují v opačném gardu. To jen posílí tuto konfliktní linii, která je v samém základu nešťastná. Právě politické strany mají být místem, kde se tlumí generační spory. Mít strany na základě příslušnosti k věkové skupině znamená otevřít dveře generační nesnášenlivosti – a z toho není dobrá cesta zpět.

Město versus venkov

Když si analyzujeme výsledky jakýchkoli celostátních voleb, vždycky z toho vyjde polarita město versus venkov, doplněná o české specifikum vnitrozemí versus Sudety. Zatímco strany pravice a středu volí spíš města a vnitrozemí, naopak levici a populisty spíš vesnice a bývalé příhraniční sudetské oblasti.

Každý z těch momentů má svoje historické zdůvodnění spojené s dlouhodobými trendy v podobě urbanizace, tedy stěhování lidí do měst.

Zvláštností českého zemědělského venkova je také jeho struktura, což má za následek, že je mocensky pod vlivem tří desítek miliardářských rodin v čele s firmami typu Agrofert.

V Česku se konfliktní linie město–venkov částečně překrývá s fenoménem sudetských oblastí, kdysi osídlených německou menšinou, která byla po roce 1945 vysídlena. Ani osmdesát let po válce v bývalých Sudetech nevznikly přirozené společenské struktury, opírající se o respektované elity. Pro tyto oblasti je naopak typická mafianizace veřejného života. I proto se Sudety stávají voličským rezervoárem stran populistického nacionalismu.

Pocitově vycházejí lidé na venkově a v sudetských oblastech z představy, že „zbytek“ Česka vydělal na revoluci v listopadu 1989 nepoměrně víc než oni. Část problémů v Sudetech je obdobou problémů, s nimiž se potýkají země od Spojených států po Velkou Británii ve svých „rezavých pásech“. Tedy v oblastech, kde tradiční průmysl upadá a není síla tento rozklad zastavit.

Jak k Rusku?

Velmi silná konfliktní linie vznikla v únoru 2022 po zahájení invaze Ruska na Ukrajinu. Nešlo jen o to, jestli někdo stojí na straně Ruska, nebo Ukrajiny, i když i to je spolehlivý poznávací ukazatel. Na pozadí hodnocení ruského konfliktu se promítají představy českých voličů o zahraničněpolitickém směřování země.

Jen menšina politických sil kolem KSČM, koalice Stačilo!, SPD, Trikolory a PRO stojí na pozicích obhajoby ruských zájmů. Dominantní síla politického spektra (ANO) více či méně obratně lavíruje mezi prozápadní a provýchodní politickou orientací pod orbánovským heslem o národní suverenitě a voliči na to slyší. Idea být mostem mezi Východem a Západem má v Česku silnější kořeny, než se ještě před ruskou válkou zdálo.

Ve většině zemí Evropské unie je klíčovou osou štěpící domácí politiku vztah k migraci. Levice je tam většinově proimigrační, vycházející z ideologie multikulturalismu jako modelu koexistence různých kultur na území jednoho státu. Tento koncept na Západě selhal ještě dřív, než se stal programovou součástí české politiky. Když s ním v letech 2015–2017 koketovala sobotkovská ČSSD, vedlo to k dramatickému propadu její podpory ve prospěch Babišovy strany. Od té doby je otázka migrace českým národním zájmem, na němž se shodnou všechny důležité strany politického spektra.

Lepšímu pochopení rozložení sil v české politice brání několik momentů. Česká občanská pravice je dnes bez programového náboje. Tři roky ve vládě založené na konsenzu a vyrovnávání zájmů způsobily její názorové rozmazání. Stále platí, že její voliči pochází z větších měst a hlavní bašty představuje pás od Jablonce přes střední Čechy, Prahu až po České Budějovice, na Moravě se pak koncentruje kolem velkých měst. Navíc si ve svém ideovém programu zachovává ekonomicky liberální a politicky spíš konzervativní orientaci. Chybí jí však nové programové vymezení po třech letech fungování v pětikoaliční vládě středu, s níž se až příliš ztotožnila.

S levicí je to složitější. Její část kolem koalice Stačilo! a SPD je fakticky pro vystoupení z Evropské unie a NATO a nese ji nostalgie po minulém režimu. Zvláštní postavení má dominantní hnutí ANO, ideově vyprázdněné uskupení, spojující postoje konzervativních socialistů a národních konzervativců, což vytváří zvláštní ideologii populistického nacionalismu. Andrej Babiš také zdůrazňuje linii založenou na vyhrocení protikladu lid versus elity. V Česku to má paradoxní obsah, protože boj proti údajným elitám vede jeden z nejbohatších lidí v zemi.

Hnutí ANO se ideologicky definuje přes mylně vyložený politologický termín „catch all party.“ V původním významu to znamenalo, že západní politické strany se v poválečném vývoji ze stran původně profesních a náboženských přeměnily v širší strany levého nebo pravého středu, které se už nedefinovaly přes vyznání nebo pracovní zařazení. Andrej Babiš tím anglickým souslovím chce zastínit fakt, že vytvořil hnutí založené na taktizování vycházející z jeho osobních zájmů.

Navíc ANO v jeho pojetí „catch all“ má spíš blíž k jakési technokratické státostraně. Vzpomeňme, jak po volbách 2017 stál téměř rok v čele menšinové vlády a ostatním stranám navrhoval, ať mu dají své programové priority, že je místo nich uvede do života. Řada jeho dnešních výroků dokládá, že svého dřívějšího ideálu se nevzdal.

Ať tak či onak, něco jako modré a červené Česko, jimiž probíhají různé štěpicí linie, reálně existuje a všichni aktéři politické hry by s tím měli stále počítat.