Když v roce 1909 psal devatenáctiletý oktaván Karel Čapek o pražské kolektivní výstavě členů spolku Mánes, všiml si i prací svého jen o pět let staršího současníka: „Debutant Vratislav Nechleba prezentuje se jako vážný a vyspělý portrétista, jenž miluje laditi bledé tváře s očima hystericky zanícenýma a distingovanou temnotu v pozadí v dojem šťastně lavírující mezi portrétem psychickým a salonním; jeho dobrá rutina a zručná jistota štětce, což je u portrétisty rozhodující, řádná snaha vystříci se v karnaci (tedy v barvě lidského těla – pozn. JS) ledabylosti a v koncepci banalitě jej umísťuje rázem mezi nejlepší z českých současných portrétistů.“

A když psal Čapek o Nechlebovi v roce 1914, došlo mu, že svůj pět let starý soud by mohl zopakovat, protože ani malířské umění Nechlebovo se nevyvíjí, leda snad zdokonaluje. Vedlo ho to k úvaze o tvůrcích, „kteří přišli vlastně až po impresionismu, nicméně však znamenají starší stadium tradované akademiemi, od něhož chtěl být právě impresionismus osvobozením. I to je častý rys vývoje umění, že mezi dva progresivní pohyby, mezi dokončování staršího a počínání nového vkládá se pohyb regresivní; buď přímo návrat do ,lepší‘ minulosti (...), nebo eklektický realism“. Tehdy už v souvislosti s Nechlebou mluví o „rembrandtovské manýře“, avšak v soukromém dopise z té doby (S. K. Neumannovi) volí slova ostřejší: „Je možno, že mladí nebudou moci vystavovat ani reprodukovati, že budou docela stlačeni od těch kýčařů jako Nechleba atd.“

Čapek se dožil Nechlebových portrétů Masaryka, Beneše i Háchy (toho ovšem malíř zobrazil dávno před hořkým epilogem jeho kariéry), ne už Gottwalda s chladným pohledem a nevěrohodným úsměvem ani Zápotockého, pojatého jako bodrého strýce, málem písmáka, či komunistického pražského primátora Vacka.

Všechny tyto obrazy a dlouhou řadu dalších (třeba Eduard Vojan, Karel Kramář a také Karel Havlíček Borovský, černá křída z roku 1953, pravý profil věrně kopírující známou daguerrotypii jako by byl reakcí na tužkovou kresbu levého profilu Julia Fučíka, známé dílo Maxe Švabinského, tou dobou už komunistickou propagandou zprofanované; i ono bylo, jak známo, vytvořeno podle fotografie, v tomto případě policejní) lze vidět na velké retrospektivní výstavě Vratislava Nechleby (1885–1965), umístěné v budově někdejší jezuitské koleje v sousedství chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Víc než sto obrazů je důvtipně rozmístěno na ploše 700 m², v průhledu z první do poslední kóje je vidět plátno na její zadní stěně: stojící prezident Masaryk s rukama poněkud bezradně svěšenýma: proslulý abstinent se dívá vyčítavě do první kóje na trojportrét veselých pijáků Přípitek (1953): malíř sám, jeho přítel a jedna žena, všichni stojící a rozesmátí, už vyprázdnili tři lahve vína, vývrtka právě pronikla do čtvrté a naznačuje pokračování...

Kurátoři Vanda Skálová a Milan Kreuzzieger zvolili uspořádání tematické, nikoli chronologické, v retrospektivách obvyklé. Zde to však má svou logiku: u Nechleby, solitéra stagnujícího v zenitu, není časový sled důležitý, rozumí se v díle, v životě jistě ano, teď už víme, že tento portrétista buržoazie i „dělnických prezidentů“, prof. AVU a také její rektor, se hned v březnu 1948 (snad ze strachu o profesorské místo?) stal kandidátem a v prosinci 1950 členem KSČ. A za úlitby diktátorům byl jaksi přiřazen k socialistickému realismu (titul zasloužilý umělec dostal v roce 1955, tedy k sedmdesátinám); v takovýchto „přemalbách“, abychom to vyjádřili odpovídajícím slovem, byli komunističtí „agitpropi“ mistři: Aloise Jiráska, politicky národního demokrata, kramářovce, opatřil Zdeněk Nejedlý drze nátěrem skoro rudým.

A ještě drobnost. Kurátoři do expozice „vpašovali“ několik děl současných hyperrealistů (Jan Mikulka, Michal Ožibko či Adriana Sarnová). Ne, nejsou to obrazy „nechlebovské“, žádný šerosvit, je to jen potvrzení, že realismus s Nechlebou nezemřel.

Už jdu… Vratislav Nechleba (1885–1965). Verista v pasti modernismu, GASK, Kutná Hora, od 13. října 2024 do 2. března 2025.