Řekněme, že Fušeři jsou novela. Příběh má vypravěče, vedlejší postavy, prostředí i dramatický oblouk – respektive dospěje k jednoznačné pointě a uzavřenému konci, glosujícímu veškeré „vyprávění“, jež mu předchází. Všechny tyto ingredience dohromady vytvářejí ospravedlnění pro to, proč Fušery vydávat: představují literární úsilí, s předvedenými texty se zacházelo zjevně tvůrčím a promyšleným způsobem. To není u sběru facebookových statusů – de facto deníku svého druhu – samozřejmost, naopak Fušeři znovu zpřítomňují otázku, jak ke každodenní produkci sociálních sítí přistupovat. Je její životnost delší než nanejvýš několik hodin, dokud se příspěvek nezobrazí blízkým kamarádům? Anebo vydrží víc?

Literatura a internet jsou jiné světy: ten internetový usiluje o okamžitou pozornost vyjádřenou lajky a komentáři. Čím víc jich je, tím je příspěvek úspěšnější, obzvlášť jde-li o komentáře souhlasné. A jde-li žánrově o humorné historky ze života, což na sítích není žánr zřídkavý, je možné pravidelně se setkat s ohlasem svůdců: „Vy byste měl psát knížky!“ Autor úspěšného statusu je proto v neustálém pokušení recyklovat úspěšný model, aby zas zažil úspěch rychlé pozornosti svých sledujících. Což je spíš na škodu literárnímu uvažování.

Literatura totiž funguje jinak, často bezohledněji a vždy v rozvržených a komponovaných celcích obráběných pomalu. Na druhou stranu je asi nutno vzít v potaz, že statusy na sociálních sítích přejaly některé funkce malých novinových žánrů jako sloupek nebo fejeton a že u schopných tvůrců mohou tyto kvality vystupovat do popředí i na sítích. Televizní producentka Kamila Zlatušková nabyla přesvědčení, že právě tyto kvality mají příspěvky Mikuláše Křepelky, někdejšího dlouholetého zaměstnance jednoho z brněnských hobbymarketů, a tak je sebrala, zredigovala a zařídila jejich vydání tiskem. Autorovo jméno však pro jistotu bylo změněno na Metoděj Holub – prý proto, aby tvůrce nedráždil své kolegy ani nadřízené.

Není se co divit, jelikož historky si z nich, ale i z nakupujících utahují, často vulgárně. Ne že by se čtenář nezasmál, obzvlášť dopisy rozhořčených zákazníků stojí za to a jsou to i stylistické skvosty (není zřejmé, zda jsou autorsky nebo redakčně upravované, anebo jde o originální podoby): „Dobry den mam prosbu mužu lepit sresiem cm17 na osb desky dlažbu aji mužu po tym klidně chodit aby mě dlažba neodskakala tu dlažbu by jsem měl aji pod krbovyma kamnamaděkuji za odpověď moc.“ U některých zážitků lze pochopit, co k jejich zachycení autora vedlo: když totiž někdo reklamuje zeminu, protože jeho zelenina je menší, než by v danou roční dobu měla být, nebo když jiný reklamuje zrcadlo, protože se v něm nevidí, jelikož nesundal obal, k smíchu a neuvěření to vskutku je. Ale takových míst je spíš méně, takže jindy si autor musí vypomáhat kejkli, aby své texty ozvláštnil a dostatečně ospravedlnil. A tak se neustále objevuje slovo „hobbyčejný“, případně v negativním tvaru, kupí se přechodníky nebo nezvyklý slovosled: „Vzhledem k blížící se inventarizaci rozhodl se nehobbyčejný ředitel motivační proslov ke svým prodávajícím ovečkám míti. I nechal si je na 11. hodinu do zasedací místnosti svolati.“

Toto stačí na sociální sítě, kde jsou i horší věci, rychle se za tím vším zavře voda, možná by se mnohé uvedené historky i ta přehlídka podivných charakterů dala po dalším opracování využít pro dramatický tvar. Jako kniha je to ale slabé. Zábavnější než ona jsou nakonec její první ohlasy, které se usvědčují z pokrytectví, když jakékoli sprosté slovo cenzurují hvězdičkou místo pozice některého jeho písmene. Je to vlastně specifická forma literárního znectění, kdy začíná být problém napsat veřejně třeba tak jednoduché věty jako „Cyklisti sou fakt normální kundy“ nebo „Prostě piča fakt“. Čili hodnota Fušerů jeví se v tom, že sami a skrze svá echa zpřístupňují základní literární otázky: co vydávat, jak o tom referovat, jak vlastně zacházet s jazykem.

Metoděj Holub: Fušeři. K vydání připravila Kamila Zlatušková. Větrné mlýny, 168 str.