Jednou z akcí, která v roce 2017 v Americe odstartovala vlnu #MeToo, byl seznam známý jako Shitty media men. Někdo (novinářka Moira Doneganová, ale to se hned nevědělo) umístil na internet Google spreadsheet, na němž mohly pozvané ženy zapisovat obvinění mužů z mediálního světa ze sexuálních prohřešků. Bez důkazů a anonymně. Spreadsheet měl být tajný, ale samozřejmě se rozšířil po internetu. Redakce, v nichž obvinění muži pracovali, zahájily šetření, někdo byl shledán vinným, někdo ne. S novináři na volné noze, kteří neměli redakci, jež by je vyšetřila, se zacházelo jako s vinnými – v atmosféře sloganu „Věřím všem ženám“ byli zrušeni, přišli o možnost publikovat a veřejně působit, kolegové se jich zřekli.

Jedním z nich byl spisovatel, scenárista a redaktor Stephen Elliott, jemuž seznam přičítal obvinění ze znásilnění, sexuálního obtěžování, „nevyžádaných pozvání do bytu“ a dalších zel. Elliott v roce 2018 Doneganovou žaloval. Ta, zastupována právnickými esy hnutí #MeToo, se snažila, aby žaloba nebyla uznána přípustnou. Což lze v Americe protahovat hodně dlouho, nicméně soud všechny její návrhy odmítal. Teď v březnu konečně Doneganová přistoupila na mimosoudní vyrovnání spojené s odškodným pro Elliotta. Víme jen, že bylo „šesticiferné“; kdo ho na seznam zapsal, se Elliottovi zjistit nepodařilo. Má nicméně pocit zadostiučinění: „Za celou dobu nedokázali najít nikoho, kdo by mě obvinil z čehokoli byť jen vzdáleně se blížícího znásilnění, takže to cítím tak, že mé jméno bylo očištěno,“ napsal.

Případ je zajímavý nejen tím, že jde o první vyústění svého druhu, ale i tím, že ukazuje, jak je realita pestřejší než klišé. Doneganová je normální mediální profesionálka, nyní komentátorka amerického vydání Guardianu, kde píše sloupky jako „Ano, chci, aby se potraty platily z daní“. Elliott naproti tomu není žádný další Harvey Weinstein. Je naopak člověk, který dnes všudypřítomné téma zneužívání a jeho následků zná z první ruky. Jako dítě z rozvrácené rodiny, chovanec dětských domovů, mladistvý delikvent a bezdomovec. Z chaotického mládí se pokusil dát dohromady víceméně normální existenci. I když o svých traumatech taky píše. Bez nároku na soucit, věcně, ale otevřeně. Včetně toho, jak to poznamenalo jeho sexualitu. Což byl taky jeden z důvodů, proč do žaloby šel. Protože, aniž bychom zacházeli do podrobností, tvrdí, že znásilnění u něho nepřipadá v úvahu.

V dnešním západním diskurzu se traumaty vykazuje kdekdo. Je to cesta k vlivu na sociálních sítích i v ekosystému progresivních neziskovek. Dokonce i CIA se chlubí zaměstnanci s psychiatrickými diagnózami. Elliott je naopak typem jako z jiné doby. Doba vrcholného modernismu kdysi zplodila i várku prokletých umělců, průzkumníků temných stránek duše. Takový Jean Genet, francouzský kriminálník a spisovatel, nebo třeba německý režisér Rainer Werner Fassbinder jsou dnes celkem zapomenutí. Myslete si o nich třeba, že to byli degeneráti. Ale aspoň si byli vědomi, že jsou mimo zákony a normy. Nechtěli pro sebe další písmeno ve zkratce LGBTQ+. A oddělení lidských zdrojů dnešních firem by nestála o ně.

Teď něco veselejšího. Saúdská Arábie a Írán oznámily navázání diplomatických vztahů a jednání zprostředkovala Čína. Je to připomenutí, že vskutku žijeme v multipolárním světě, mnohem nevyzpytatelnějším, než jsme byli zvyklí. Ale je to určitě i blamáž pro USA, tradičního spojence Saúdské Arábie a hlavního garanta protiíránské koalice na Blízkém východě.

Prezident Biden na to byl dotázán. Otázka doslova zněla: „Jaké jsou vaše myšlenky k tomu, že Saúdská Arábie a Írán obnovují diplomatické vztahy?“ Odpověděl takto: „Lepší vztahy mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy jsou lepší pro všechny.“ Opravdu se to stalo, je to zaznamenané na videu. Nebyl tam žádný zmatek, všechno je zřetelně slyšet.

Prezident Reagan se kdysi dokázal s legendárním šarmem vyhnout nepříjemné otázce předstíráním, že špatně slyší. Ale vyhnout se nepříjemné otázce předstíráním senility je riskantnější strategie. Zvlášť když mohou vzniknout pochybnosti, zda jde o předstírání.