Výpisky z deníků, časopisů a knih

Senilita jako strategie

Výpisky z deníků, časopisů a knih
Senilita jako strategie

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Jednou z akcí, která v roce 2017 v Americe odstartovala vlnu #MeToo, byl seznam známý jako Shitty media men. Někdo (novinářka Moira Doneganová, ale to se hned nevědělo) umístil na internet Google spreadsheet, na němž mohly pozvané ženy zapisovat obvinění mužů z mediálního světa ze sexuálních prohřešků. Bez důkazů a anonymně. Spreadsheet měl být tajný, ale samozřejmě se rozšířil po internetu. Redakce, v nichž obvinění muži pracovali, zahájily šetření, někdo byl shledán vinným, někdo ne. S novináři na volné noze, kteří neměli redakci, jež by je vyšetřila, se zacházelo jako s vinnými – v atmosféře sloganu „Věřím všem ženám“ byli zrušeni, přišli o možnost publikovat a veřejně působit, kolegové se jich zřekli.

Jedním z nich byl spisovatel, scenárista a redaktor Stephen Elliott, jemuž seznam přičítal obvinění ze znásilnění, sexuálního obtěžování, „nevyžádaných pozvání do bytu“ a dalších zel. Elliott v roce 2018 Doneganovou žaloval. Ta, zastupována právnickými esy hnutí #MeToo, se snažila, aby žaloba nebyla uznána přípustnou. Což lze v Americe protahovat hodně dlouho, nicméně soud všechny její návrhy odmítal. Teď v březnu konečně Doneganová přistoupila na mimosoudní vyrovnání spojené s odškodným pro Elliotta. Víme jen, že bylo „šesticiferné“; kdo ho na seznam zapsal, se Elliottovi zjistit nepodařilo. Má nicméně pocit zadostiučinění: „Za celou dobu nedokázali najít nikoho, kdo by mě obvinil z čehokoli byť jen vzdáleně se blížícího znásilnění, takže to cítím tak, že mé jméno bylo očištěno,“ napsal.

Případ je zajímavý nejen tím, že jde o první vyústění svého druhu, ale i tím, že ukazuje, jak je realita pestřejší než klišé. Doneganová je normální mediální profesionálka, nyní komentátorka amerického vydání Guardianu, kde píše sloupky jako „Ano, chci, aby se potraty platily z daní“. Elliott naproti tomu není žádný další Harvey Weinstein. Je naopak člověk, který dnes všudypřítomné téma zneužívání a jeho následků zná z první ruky. Jako dítě z rozvrácené rodiny, chovanec dětských domovů, mladistvý delikvent a bezdomovec. Z chaotického mládí se pokusil dát dohromady víceméně normální existenci. I když o svých traumatech taky píše. Bez nároku na soucit, věcně, ale otevřeně. Včetně toho, jak to poznamenalo jeho sexualitu. Což byl taky jeden z důvodů, proč do žaloby šel. Protože, aniž bychom zacházeli do podrobností, tvrdí, že znásilnění u něho nepřipadá v úvahu.

V dnešním západním diskurzu se traumaty vykazuje kdekdo. Je to cesta k vlivu na sociálních sítích i v ekosystému progresivních neziskovek. Dokonce i CIA se chlubí zaměstnanci s psychiatrickými diagnózami. Elliott je naopak typem jako z jiné doby. Doba vrcholného modernismu kdysi zplodila i várku prokletých umělců, průzkumníků temných stránek duše. Takový Jean Genet, francouzský kriminálník a spisovatel, nebo třeba německý režisér Rainer Werner Fassbinder jsou dnes celkem zapomenutí. Myslete si o nich třeba, že to byli degeneráti. Ale aspoň si byli vědomi, že jsou mimo zákony a normy. Nechtěli pro sebe další písmeno ve zkratce LGBTQ+. A oddělení lidských zdrojů dnešních firem by nestála o ně.

Teď něco veselejšího. Saúdská Arábie a Írán oznámily navázání diplomatických vztahů a jednání zprostředkovala Čína. Je to připomenutí, že vskutku žijeme v multipolárním světě, mnohem nevyzpytatelnějším, než jsme byli zvyklí. Ale je to určitě i blamáž pro USA, tradičního spojence Saúdské Arábie a hlavního garanta protiíránské koalice na Blízkém východě.

Prezident Biden na to byl dotázán. Otázka doslova zněla: „Jaké jsou vaše myšlenky k tomu, že Saúdská Arábie a Írán obnovují diplomatické vztahy?“ Odpověděl takto: „Lepší vztahy mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy jsou lepší pro všechny.“ Opravdu se to stalo, je to zaznamenané na videu. Nebyl tam žádný zmatek, všechno je zřetelně slyšet.

Prezident Reagan se kdysi dokázal s legendárním šarmem vyhnout nepříjemné otázce předstíráním, že špatně slyší. Ale vyhnout se nepříjemné otázce předstíráním senility je riskantnější strategie. Zvlášť když mohou vzniknout pochybnosti, zda jde o předstírání.