Ceny elektřiny a plynu na evropském trhu padají. Elektřina nyní stojí kolem 120 eur za MWh. Loni ve stejné době to bylo kolem 450 eur za MWh. Skoro čtyřikrát víc. Ceny elektřiny a plynu pro české domácnosti a firmy ale tentokrát nečeká pokles, nýbrž růst. Mnohé výrazný. U domácností účty porostou v průměru o 12 procent. Ten rozptyl dopadů je ale obrovský. Někomu se cena téměř nezmění, jinému stoupne o desítky procent. Záleží, kdy a na jak dlouho si odběratelé ceny elektřiny zafixovali. U firem je ten rozdíl ještě větší.

Rozumět výpočtu vlastního účtu za elektřinu je v evropské regulované a dotacemi a povolenkami, tedy přirážkami, zaplevelené energetice čím dál náročnější. Obchod s elektřinou už s trhem nemá mnoho společného.

Velmi zjednodušeně se ale dá říct, že pseudotržní, dotacemi pokřivená cena silové elektřiny, o které nemůže přímo rozhodovat stát, protože je to hra na trh, tvoří na účtu zhruba 60 procent. Tato část nyní podstatně klesá.

Podstatná část těchto plateb je čistě politické rozhodnutí. Je to daň za dekarbonizační tažení. Povinné poplatky provozovatelům obnovitelných zdrojů a výrazné investice do přenosové soustavy, které jsou potřeba právě proto, aby utáhly nárazy obnovitelných zdrojů, když zrovna svítí nebo fouká. U plynu je tady také poplatek za nákup plynovodu, ke kterému se letos rozhodla vláda. To zvýšení ceny je čistě politické rozhodnutí, není to tak, že by se zvedla cena na trhu. Tu elektřinu si zdražujeme sami. Tím, že jsme se v rámci Geen Dealu zavázali si ji zdražovat. Zelenou k tomu dal Andrej Babiš před čtyřmi lety na summitu 16. prosince 2019, kde nevyužil právo veta. Ani Fialova vláda se bohužel nikdy nepokusila omezit dopady dekarbonizačního zdražování. Nikdy se na rozdíl třeba od Poláků nesoustředila na vyjednání žádných výjimek.

Zdražujeme si ale uměle i tu volně obchodovanou část. Jedna MWh z uhlí se zdražuje o 73 eur. To je aktuální cena povolenky. K ceně plynu se počítá jedna třetina z povolenky, tedy aktuálně 24 eur.

Není těžké si spočítat, kde bychom bez umělých, politicky vyrobených přirážek a dotací byli. Cena by se pohybovala tak na polovině.

Takže si zdražujeme sami a dobrovolně. A když to pak vyvolá zděšení lidí a firem, rozjede se debata, komu je potřeba pomoci. Ano, pomoci od vlastních politických rozhodnutí.

Takže se začnou hledat ti nejzranitelnější, kteří prostě ty politicky stanovené ceny už neutáhnou. Sociálně slabé domácnosti a energeticky nejnáročnější firmy. Těm se pomůže selektivními dotacemi. Ty se zaplatí ze státního rozpočtu, tedy z daní. Všech těch, kdo budou mít vyšší účty, a ještě se k tomu složí na dotace pro ty, kdo by je neutáhli. Tu politickou cenu zaplatí hned dvakrát.

Stát platí dotace vybraným firmám, jež nezvládnou financovat dotace solárníkům a spol., které na ně předtím stát uvalil.

Tohle je past, ve které se dřív nebo později uškvaříme. Je potřeba hledat cestu, jak se z té zelené dekarbonizační kazajky dostat. Poté, co Francie prosadila jádro jako zelený zdroj, u něhož může stát fakticky garantovat cenu, to vychází v přeregulované evropské energetice jako jediná schůdná cesta, která nezničí ekonomiku.