Včera proběhla korunovace nového britského krále Karla III. Při této příležitosti upotřebme závěr ze Salonu Týdeníku Echo o české šlechtě, který byl publikován v čísle 12/2023. Poznámky o potenciálu českých zemí stát se znovu monarchií do této chvíle nebyly využity, ale byla by škoda, kdyby spadly úplně pod stůl. Zvlášť když hovoří lidé povolaní: emeritní předseda monarchistické strany Koruna česká Václav Srb a ředitel Českého královského institutu Zdeněk Prázdný.

Pánové, jak se to má s českým královstvím a jeho vyhlídkami?

Prázdný: Začnu zeširoka. Když se rozpadlo Rakousko-Uhersko a spolu s ním zaniklo i české království a byla vyhlášena Československá republika, začali jsme se tvářit, že to je počátek našich dějin. Přitom dodneška za sto pět let existence takového zřízení máme dvanáctého prezidenta, a když budeme k sobě upřímní, musíme konstatovat, že kromě výjimek – hold vzdejme třeba Emilu Háchovi –, nemáme být mnoho na co pyšní. Ostatně vyjadřujeme to sami svými pocity a tužbami: zklamala nás nepřímá prezidentská volba a její průběh, a tak jsme přešli k volbě přímé, která se vzápětí stala soubojem o parlamentní demokracii a poloprezidentský systém. Tohoto jevu budeme svědky častěji, jelikož přímá prezidentská volba s sebou přináší dva aspekty: populismus a silné štěpení společnosti, které se neustále zintenzivňuje – stačí se podívat na volby ve Francii nebo ve Spojených státech amerických.

To všechno je ale známo, jak s tím souvisí monarchie?

Prázdný: Zamyslíme-li se, jaká se nabízejí řešení, tak jedním je návrat k parlamentní monarchii s nevoleným panovníkem. Mělo by to několik výhod: zaprvé bychom se zbavili onoho společenského štěpení, zadruhé namísto současného smutku z nepřímé i přímé volby a jejích výsledků bychom zažívali radost. Radost z narození panovníka nebo z jeho korunovace. Prezidentským systémem jsme si prošli a procházíme v různých režimech a vidíme, že nefunguje, proto Český královský institut navrhuje návrat k tomu, co u nás perfektně fungovalo po dobu dvanácti století.

Nebyl by návrat k monarchii krokem zpět?

Prázdný: Vůbec ne, vždyť Evropě je dvanáct monarchií. Připouštím, že dvě nebo tři jsou atypické, jsou to Andorra, Lichtenštejnsko a Vatikán, kde mají systém volené teokracie a kde zvolený teokrat je neomezeným vládcem. Ale potom máme deset standardních, moderních monarchií – přičemž některé jsou docela mladé, například Norské království vzniklo až v roce 1905. My jako Český královský institut se domníváme, že moderní monarchie 21. století s panovníkem, který by kontinuálně ztělesňoval ty nejvyšší hodnoty od morálky po dlouhodobost, kontinuitu, úctu, nepolitičnost, je něco, co by politické kultuře v této zemi velmi prospělo.

Pane předsedo Srbe, jak to vidíte vy?

Srb: Z duchovního hlediska neboli z hlediska věčnosti čili sub specie aeternitatis už bylo řečeno takřka vše. Připojil bych k tomu ještě praktické dodatky: například že volby prezidenta stojí velkou sumu peněz, která se každých pět let navyšuje. Navíc v každé republice žijí tři čtyři bývalí prezidenti – ve Spojených státech se dokonce stává, že v téže chvíli žije třeba i šest bývalých prezidentů a všichni samozřejmě pobírají rentu, mají ochranku a tak dále. Nic z toho v monarchiích není, protože monarchie se vyznačuje tím, že její obyvatelé, občané nebo starosvětsky řečeno poddaní jsou ušetřeni neštěstí absolvovat každých pět let prezidentskou volbu a volit někoho, kdo… byl rekrutován vlastně odkud? Nechci se obouvat do nikoho, kdo v poslední volbě volil generála Pavla nebo Andreje Babiše, ale já nevolil ani jednoho z nich. Nemohu třicet let po pádu komunismu volit do sídla českých králů komunistu, to nejde, to mám vyřešené.

A koho jste volil, smím-li se ptát?

Srb: Volil jsem Karla Habsburského, i když to samozřejmě byl neplatný hlas. Ale poslyšte, i jako monarchista vidím do budoucna jako státotvorný pozitivní rys, že prezident Pavel po svém zvolení prohlásil, že chce být prezidentem všech – tedy i těch, kteří ho nevolili. To bylo správné prohlášení, byť k němu přistupuji s určitou skepsí. Rád bych, aby jejím vyústěním bylo to, že prezident předá klíče od Pražského hradu Karlovi Habsburskému.

Prázdný: S Petrem Pavlem jsem se sešel, když sháněl podporu pro svou kandidaturu, a řekl jsem mu: Jste fajn člověk, jste fér, máte zkušenosti, ale proč musíte být prezidentem? Proč nemůžete být regentem? Odpověděl mi na to, že je to zajímavá myšlenka a že když byl na přijetí u belgického krále, kde dostal nejvyšší vyznamenání, musel uznat, že monarchistický systém má něco do sebe.

Srb: Povím vám takovou historku: v roce 2004 kandidovala pod mým vedením Koruna česká jako jediná monarchistická strana v Evropě v evropských volbách do Evropského parlamentu. Napsal jsem proto při té příležitosti žádost o podporu evropským panovníkům. Například španělský král Juan Carlos, respektive zajisté nějaký jeho sekretář, mi odpověděl, že naše kandidatura je fajn a že nám drží palce. Odpověď z Buckinghamského paláce, kterou dodnes mám schovanou, byla jiná. Bylo mi sděleno, že Její královské Veličenstvo Alžběta II. můj dopis přijala a zaregistrovala a zároveň mi sděluje, že naší straně podporu vyjádřit nemůže, a to z důvodů, které mi zajisté jsou dobře známy.

O co šlo?

Srb: Taky jsem to nevěděl a musel si to dohledat, ale zjistil jsem, že královská rodina nemá volební právo. Oni nejenom že nesmějí kandidovat, ale nesmějí ani volit. A proč? No protože kdybyste pořídili fotku královny u volební urny, budou všichni okamžitě spekulovat, koho asi volí. Vím, že někdo toto pravidlo napadl s tím, že jde o omezení občanských práv – ale ani nevím, kam ten spor dospěl. Každopádně je potřeba říct, že členové královské rodiny nemají volební právo právě proto, aby nerozdělovali společnost. To je totiž to zásadní poselství království: král či královna, ať jsou, jací jsou, jsou absolutně apolitičtí. Aby od přístavního dělníka v docích po lorda mohli všichni říct: to je naše královna. Tak totiž má fungovat hlava státu – má být něco jako státní znak, hymna nebo vlajka. Nikoli někdo, kdo byl zvolen pouhou polovinou obyvatelstva a koho ta druhá polovina bude dalších pět let nenávidět.

Kdo by tedy měl být českým králem?

Srb: Z hlediska Pragmatické sankce i Zlaté buly sicilské jsou nástupci Přemyslovců Habsburkové. Není o tom sporu, třebaže v roce 1900 platil přísný zákon, který nedovoloval morganatický sňatek a kvůli kterému musel arcivévoda František Ferdinand podepsat svému strýci, že jeho děti nebudou nástupníky trůnu. Ale nezapomeňte, že v téže době totéž platilo i v britské monarchii. Že si dnešní monarchové berou třeba své fitness trenéry, to jsou zvyky nové doby. Což ale neznamená, že se delegitimizuje to předešlé.

Prázdný: Já se naopak domnívám, že monarchie u nás je sice možná, ale bez Habsburků na trůně – byť v institutu uznáváme jejich legitimitu. Avšak zásadní překážkou, kterou před sebou mají, je to, že jsou nepřijatelní pro národ. V institutu si každý rok děláme průzkum veřejného mínění, a to na reprezentativním vzorku dvanácti set lidí, a na výsledcích vidím, že sice přibývá zájemců o monarchii – dneska jsme na nějakých osmnácti procentech z původních deseti –, ale současně sedmdesát sedm procent dotázaných dlouhodobě odmítá Habsburky. Jinými slovy, jestliže to s monarchií u nás myslíme vážně, tak pokud Habsburkové neudělají něco proto, aby změnili svou zdejší image (a oni zatím nemají vůli cokoli pro to udělat), tak na český trůn Habsburk pravděpodobně neusednou.

Zásadní překážkou pro vstup Habsburků na český trůn je myslím především to, že nebožtík Otto Habsburský se veškerých panovnických práv pro sebe i pro své potomky dávno vzdal.

Srb: Nevzdal se jich. Respektive vzdal se jich v roce 1961 na území tehdejší Rakouské republiky. Ale přitom neabdikoval na trůn český, chorvatský, uherský…

Prázdný: Je to ještě jinak, vzdal se všech panovnických nároků, ale protože to projednával rakouský ústavní soud, bylo to aplikováno čistě na Rakousko. Ale jeho vzdání se bylo vzdání se práv vládnout v rámci celé někdejší monarchie, jejíž součástí bylo i české království.

Když tedy ne Habsburk, tak kdo?

Prázdný: Řešení tohoto problému je jednoduché: všechny královské rody v Evropě jsou díky vhodné politice Přemyslovců postaveny na přemyslovské krvi, takže je v Evropě kam sáhnout. Ale především – než bude vybrán král, není problém přejít k dočasnému řešení, jímž je regentství. To je vyzkoušeno ve všech panovnických rodinách Evropy, takže proč s tím nezačít také u nás?