V Americe po nástupu Donalda Trumpa probíhají až revoluční změny, názory na ně se různí, avšak všechny jsou silné... V tomto textu se jim ovšem věnovat nebudu. Ale každá revoluce hodná toho jména má taky svou hymnu, má ji i ta Trumpova – je to píseň Y.M.C.A. od kapely Village People, která se často hrála během prezidentovy kampaně a při různých slavnostních příležitostech, včetně oslav inaugurace. Ta skladba má v něčem zajímavou historii a to, že se dostala do „prezidentského“ kontextu a osvojila si ji právě Trumpova administrativa, je v něčem paradoxní.

Village People zažili krátké období slávy na konci sedmdesátých let. Kapela byla projekt francouzských producentů přesídlivších do New Yorku Jacquese Moraliho a Henriho Belola a zpěváka a herce Victora Willise. Název skupiny nemá evokovat zkaženým velkoměstem nedotčené vesničany, ale lidi z Greenwich Village, newyorské čtvrti s tehdy velmi rušným nočním životem, jehož součástí byla i velice živá gay scéna. A právě pro ni byli Village People koncipováni.

YMCA je mládežnická a charitativní organizace, v USA provozuje mimo jiné i noclehárny pro potřebné a dostupné tělocvičny. Píseň se obrací k mladému muži, který se ocitl v novém městě a připadá si tam ztracený. Vyzývá ho, ať si zajde za kluky do tělocvičny, tráví tam čas s přáteli a všechno bude o. k. Z té skladby se stalo něco jako gay hymna, část publika ji chápala jako narážku na to, že kluci z písničky v Ymce provozují, řekněme, velmi specifický druh cvičení. Victor Willis říká, že takto text písně zamýšlen nebyl, měl oslavovat kamarádství mezi černošskými mladíky. Kapela nicméně píseň zařadila na album jménem Cruisin’, to slovo mělo na tehdejší newyorské gay scéně specifický význam, známý režisér William Friedkin v roce 1980 uvedl stejnojmenný tematicky související temný thriller, následovala značná kontroverze.

Někomu by mohla připadat píseň tak úzce spjatá s gay scénou a estetikou jako zvláštní volba pro tábor prezidenta, který se rád prezentuje velmi maskulinním způsobem a v jehož táboře jsou i různí velmi macho influenceři. Například Tucker Carlson vedl velice vstřícný rozhovor s pověstným Andrewem Tatem, natočil před časem také popularizující dokument o různých postavách z okraje „manosféry“, vystupoval v něm mimo jiné i pán, který jako léčebnou a posilující metodu doporučoval svícení si na varlata. Zas až tak protichůdné ale ty dvě polohy – „camp“ Village People a okázalé chlapáctví části americké nové pravice – být nemusejí. V obou případech jde o maskulinitu značně performativní.

Jako revoluční hymna je Y.M.C.A. v něčem sympatická, nelíčí vizi žádného katarzního násilí, nedojde v ní na „krev v brázdách našich polí“ ani na poslední bitvu. Slibuje, že bude nějakým způsobem veselo. A na prezidentovi je vidět, že k té skladbě má sentimentální vztah, tu hédonistickou éru nočního New Yorku před nástupem epidemie AIDS taky nějakým způsobem prožil, zřejmě dost intenzivně. V těch chvílích, kdy pověstným cukavým způsobem tančí na ten skoro šedesát let starý disko hit, je svým způsobem dojemný.