Těžko říct, jestli se stalo od Silvestra 1992, kdy naposledy běžela v televizi a v rozhlase československá hymna, aby Češi projevili zvýšený zájem o slovenskou hymnu a všímali se třeba jejích slov. Až letos, když byla na Nový rok odvysílána slovenská hymna v nové instrumentaci skladatele Oskara Rózsy. Výsledku se totiž kdekdo posmívá, protože mu není rozumět (skutečně zejména druhé sloce není – takže se Češi o slovenské hymně zase dozvěděli kulové), mnohým se nelíbí a na adresu Slováků si škodolibě ulevují. Podstatnou roli v tomto hromadném odmítnutí hraje zvyk: hymna je symbol, což znamená, že přesahuje nároky prosté písně. Nejde v ní o text, vlastně ani o melodii, nýbrž právě o zvuk – snadno rozpoznatelný, okamžitě identifikovatelný, takový, k němuž se lze vztáhnout po prvním tónu. Proto je publikum hymny z podstaty opatrné, zpátečnické, vůči novinkám nedůvěřivé a spíše je odmítá. Změny přijímá spíše nenápadné.

Při současném výsměchu Slovákům za to, jak jim jeden skladatel zprznil hymnu, si snad příčetní našinci vzpomenou na rok 2018, kdy se o novou instrumentaci české hymny pokusil skladatel Miloš Bok. Neprosadila se. Protože skladatelovou ambicí byla sbírka známých českých motivů vpojených do Škroupovy jednoduché melodie. Monstrózní, velkolepý chorál, který chtěl konkurovat chórům jiných národů – jako by se Bok pokoušel odpoutat od původní prostoty divadelní odrhovačky, která to dotáhla překvapivě daleko. Aby nebylo mýlky: v 19. století byl text Kde domov můj? přeložen do všech slovanských jazyků, do němčiny, do angličtiny, byl to mezinárodní hit, který všude pro dojetí, jejž text nabízí, lidé přijímali za svůj a parafrázovali ho na své vlastní podmínky. Postupem let se z písničky stala vlastně lidovka, ale tak my ji dnes se vším nánosem historie českého 20. a 21. století nesvedeme vnímat, natož zpívat (stařičké lužickosrbské babičky ano a našinec, který má štěstí si píseň takto poslechnout, slyší, jak ji zpívali v předminulém století právě i Češi, a snadno tak pochopí, proč se zrovna tahle písnička stala následně českou hymnou).

Bokův styl monumentálního vzepětí malého národa na ploše dvou minut nyní předvedl i Oskar Rózsa. Také v jeho podání jde o monument, o snahu se předvést, o snahu vyrovnat se chorálu a bojovnosti jiných, větších. Což následně ironicky podrývají závěrečné fujary – obzvlášť když v instrumentálním provedení skladby, které najdete na YouTube, tuto vsuvku ve velkém orchestru předvedou tři hráči v krojích. Čili chceme být velicí, chceme se rovnat jiným, ale nakonec jsme to zase my, malí Slováci, drobný národ, který obývá horské pastviny a tam si fouká do píšťaly, jako tomu bylo po staletí. Moderním zvukem za bezpečnou minulost a kýč. No, nevím.