Stojí za to se po úterní americké prezidentské debatě ohlédnout za tím, jak k ní vlastně došlo. Jen málokdy se totiž v politice odehraje příběh, který má, zcela bez ohledu na politický obsah, kvality filmového scénáře, či ještě spíš televizního seriálu.

V květnu byla už nějaký ten měsíc čísla průzkumů stabilizovaná. Sice vítězství Joea Bidena nevylučovala, ale dávala mu menší pravděpodobnost než Trumpovi a čísla, jak celostátní, tak v klíčových státech, se už nějaký čas nehnula. Nebo aspoň ne v Bidenův prospěch. Z hlediska demokratů byla zvláště zlověstným znamením rostoucí podpora pro Trumpa mezi mladými černochy.

Byla debata v zájmu Joea Bidena? Sama o sobě ne. Navzdory tomu, že demokratický aparát a od něj odzírající novináři okřikovali každého, kdo si nahlas všiml Bidenových chřadnoucích schopností, dost lidí v Bílém domě jistě znalo pravdu.

Jenže ve volebních kampaních stejně jako ve sportu a v jiných hrách platí, že ten, kdo prohrává, musí riskovat. Protože když je pravděpodobnost vašeho vítězství asi 30 procent a je taková už dlouho, jaký je nejpravděpodobnější výsledek? Jistěže se může stát všechno, ale nejpravděpodobnější výsledek je ten, že prohrajete. To znamená, že pokud to nechcete rovnou zabalit, musíte něco udělat. Cokoli. Protože to může dopadnout buď dobře, nebo špatně. A i když pravděpodobnost toho, že to dopadne dobře, není velká, tak když to dopadne špatně, co vlastně ztratíte? Vždyť špatně už jste na tom teď.

A proto se v květnu stalo to, že Biden a jeho lidé náhle přišli s nabídkou: Chceme dvě debaty, jednu už brzy, v červnu, a druhou v polovině září.

Takže chtěli jen dvě debaty místo obvyklých tří nebo i čtyř, a to brzy, dřív než obvykle (poslední debata bývá v říjnu), takže když tam případně Biden neudělá dobrý dojem, do 5. listopadu to voličům sejde z mysli. Taky přišli s pravidlem, že se kandidátům budou vypínat mikrofony, když mluví ten druhý. Protože Donald Trump má ve zvyku skákat do řeči.

A Trump na to, co byla jistě jen „vykopávací“ nabídka k jednání, výhodná pro Bidena, okamžitě kývl. Byl si jistý, že chřadnoucí Biden pro něj bude snadným soupeřem. A měl pravdu. Jenže netušil, jak moc měl pravdu.

Nekalkuloval totiž s tím, že uvnitř Demokratické strany se cosi pohne, rozhodnou se Bidena zbavit a že se jim to povede. Byl to nepravděpodobný vývoj – zdálo se, že umíněnost a sobectví Bidena a jeho nejužšího kruhu je příliš silná. A byl to riskantní krok – jak rozhodnout, kdo má být novým kandidátem, a jak ho bleskově instalovat? V tom Trump kupodivu uvažoval stejně jako většina.

Jenže demokrati to všechno nějak dokázali. Najednou to byl Trump, kdo byl v nevýhodě. Z jasného favorita se stal jedním ze dvou ve velmi vyrovnaném souboji. A hlavně byl mentálně nastavený na boj s „ospalým Joem Bidenem“. Teď byl rázem on tím nejstarším kandidátem jedné ze dvou hlavních stran v amerických dějinách a musel přemýšlet, jak na Harrisovou. Zatím se nezdá, že by to vymyslel.

Harrisová okamžitě přišla s tím, že to, že Trump souhlasil se zářijovou debatou s Bidenem, znamená, že teď musí v původním termínu debatovat s ní. A zároveň, že se ovšem změní pravidla a nebudou se vypínat mikrofony. Což se nakonec nestalo, ale uvádíme to proto, aby bylo zřejmé, že Harrisová jde na Trumpa pěkně zostra, dá se říci drze. A on na to není zvyklý.

To, kdo byl v debatě úspěšnější, je jasné když už ne z bleskových průzkumů, tak určitě z toho, že hned po skončení Harrisová oznámila, že chce další debatu, zatímco Trump se do ničeho takového nehrnul.

Je možné si stěžovat na to, že moderátoři televize ABC těžce nadržovali Harrisové – zatímco Trumpa několikrát factcheckovali, nepravdy Harrisové ponechávali bez povšimnutí a jejich otázky na Trumpa byly vyostřenější. Jenže v této debatě hlavně ani jeden z debatérů téměř neodpovídal na otázky a mlel si svou. Každý trochu jinak – u Harrisové tušíme dovednost někdejší prokurátorky, kdežto u Trumpa neschopnost souvisle uvažovat a soustředit se na něco, na co se mu nechce. Trump si vymýšlí, ale pudově, tak, aby mu to dělalo dobře. Harrisová si vymýšlí, plně si vědoma, kde je, ke komu mluví a co potřebují slyšet. Pochlubila by se Harrisová, snad nejvíce woke kandidátka v demokratických primárkách v roce 2019, že její ekonomický plán chválí banka Goldman Sachs? Ani ve snu. Dnes to klidně řekne.

A ještě něco se Harrisové povedlo – evidentně plánovitě Trumpa provokovala a věděla, jak na to. Stačilo prohlásit, že se lidé na Trumpových mítincích nudí a předčasně z nich odcházejí. Je úplně jedno, jestli je to pravda a jestli je to důležité. V tu chvíli si klidně mohla založit ruce nebo kontrolovat zprávy na mobilu a nechat Trumpa vymluvit. Trumpova ješitnost nemohla něco takového nechat být. Začal ze sebe chrlit, jak jsou jeho mítinky nejlepší, jaké svět kdy viděl, a byl směšný.

Jiný případ: Harrisová prohlásila, že lídrům cizích zemí, s nimiž se setkává, je Trump k smíchu. Je otázka, nakolik je to pravda, a taky to průměrného Američana příliš nevzrušuje. Čecha by to možná vzrušilo, ale pro většinu Američanů mimo specifické elitně-úřednické prostředí názory cizinců nejsou prioritou. Jenže o to nešlo. Trump se začal pochopitelně hájit a mluvil o tom, jak ho nesmírně obdivuje Viktor Orbán. Jenže to je zaprvé jeden člověk, zadruhé, jeho jméno je pro některé doporučením, ale pro jiné právě naopak, ale hlavně zatřetí, to je jen kapka politikou žijících Američanů v moři těch, kterým jméno Orbán nic neříká.

Zatímco Trump měl často i pravdu, ale v jeho neobratném vyjadřování tomu porozumíte jen s nadprůměrnou dávkou empatie, Harrisová bez ohledu na to, co si o meritu věci myslíte, prezentovala názory prostě líp. Můžete souhlasit s Trumpem, že je správné, že se rozhodování o potratech po nálezu Nejvyššího soudu vrátilo do jednotlivých států, ale to, jak Harrisová vylíčila útrapy lidí žijících ve státech, kde jsou potraty nyní nedostupné, bylo prostě působivější.

Totéž platí pro Ukrajinu. Když Harrisová obvinila Trumpa, že jeho chvástání, že by ukončil válku během 24 hodin, znamená, že by přinutil Ukrajince se vzdát, byla to výstižná formulace určitého logického pohledu. Pak pokračovala, že by pak Putin byl v Kyjevě a pohlížel by směrem k Polsku, a vyzvala Trumpa, aby to vysvětlil osmi stům tisícům Američanů s polskými kořeny žijícím v Pensylvánii, kde se debata konala. Zahraničněpolitičtí realisté mohou namítat, že americká politika se má dělat pro Amerika, a ne pro dávné domoviny skupin Američanů. A je taky otázka, kolik Američanů polského původu intenzivně prožívá své kořeny v roce 2024, kdy velká vlna polské imigrace už dávno skončila. Nicméně takhle se dělá politika, zvlášť v situaci, kdy Trump svůj geniální plán na ukončení rusko-ukrajinské války není příliš schopen vysvětlit.

Stejně důležité jako to, co Trump řekl, bylo i to, co neřekl. Z debaty by vás nikdy nenapadlo to, co připouštějí i mnozí Američané nezaslepení stranictvím – Trump umí být zábavný (zrovna minulý týden v jednom podcastu odpověděl na otázku, zda něco respektuje na lidech, nikoli politicích, kteří jsou liberálové či progresivisté: „Respektuju, že tu jsou všichni, a život je do jisté míry to, co děláte, když čekáte na smrt, takže byste mohli odvést dobrou práci.“). A teprve na samém konci, v závěrečném slově, řekl Trump to, co měl připomínat od začátku: Harrisová naslibovala spoustu krásných věcí. „Proč je neudělala? Byla tam,“ v Bílém domě, „tři a půl roku.“

V letošní kampani nic není normální, snad jen překvapení. Nicméně v rámci toho, o čem dnes víme, byla tato debata vlastně posledním důležitým milníkem kampaně před volbami. Trump si jí věru nepomohl a zůstává dramatickou ironií hodnou špičkového scenáristy, že je to vlastně nepředvídaný důsledek jeho splněných přání.