Protože jsem Záhřeb trochu znal, šel jsem najisto. Věřil jsem, že i po třiceti letech budou mít výbornou rybí polívku v jednom takovém malém podniku na trhu u katedrály a ta polévka čili riblja juha se bude jíst na vratkém stolku, kolem budou poskakovat vrabci, žadonit o drobky z bílého chleba a do toho budou z trhu vonět třeba nakládané okurky a ovčí sýr. Tak jsem si to po třicet let pamatoval. A tak jsem to chtěl znovu zažít.

A přesně to se stalo, možná i ta paní z rybího bufetu (konoby) byla stejná, jen trochu zestárla, nebo to byla její dcera, taková rázná ženská, takovým trhovkyním se tady říká kumica a ta nejslavnější, jmenovala se Barica, tady prodávala rajčata padesát let a sedávala tu prý ještě nedávno. Má tady na trhu i bronzovou sochu: bába na hlavě s ošatkou, v níž dřív nosily ty ženské zeleninu, sýry a ořechy z okolí Záhřebu, když to bylo ještě spíš město střední velikosti, něco asi jako Brno nebo Olomouc, které Záhřeb mohl kdysi trochu připomínat. A to i svou novogotickou katedrálou, která stojí na místě kostela, který tady založil uherský král Ladislav I. čili Szent/svatý László koncem 11. století (1094), když připojoval Chorvatsko k Uhrám.

Ten trh se jmenuje Dolac, ale je to spíš Horac, když je na mírné, ale přece jen patrné vyvýšině, na níž stojí také ta katedrála, jejíž věže se právě opravují, takže vypadaly, jako by na ně někdo narazil dvě ježaté krabice. O nutnost oprav se tady starají zemětřesení, poslední bylo na konci roku 2020, to opadaly jen nějaké ozdoby jako z vánočního stromečku, ale v roce 1880 byl „potres u Zagrebu“ tak ničivý, že po něm se katedrála postavila celá znovu. Zasvěcena je Panně Marii a svatému Štěpánovi a Ladislavovi čili světcům uherským, uvnitř mají ale hrobku chorvatského blahoslavence, kardinála Aloysia Stepinace, který nejdřív vítal fašistický ustašovský stát, ale pak se vyděsil jeho zločinů, komunisté ho internovali a potom ho možná v roce 1960 otrávili, papež Jan Pavel II. ho svatořečil. Teď už by to asi nikoho nenapadlo, ale ještě jsem zažil lidi, kteří by do Chorvatska nejeli právě kvůli tomu, čeho se režim státu, který se jmenoval Nezavisna država Hrvatska, dopouštěl za války. Curzio Malaparte ve slavné knize Kaput píše o košíku se slizkými kuličkami na stole poglavnika Anteho Paveliće: To jsou dalmatské ústřice? ptali se novináři. Nikoli, to mí přátelé ustaši posílají dvacet kilo lidských očí našich nepřátel, odpověděl s úsměvem poglavnik. Ustaši znamená povstalci, zbojníci, ve skutečnosti hrdlořezové… Ti chorvatští se obzvlášť činili. Ale zrůdy jsou, myslím, potenciálně v každém národě, tedy za jistých podmínek, Češi si svou ustašovskou fázi odbyli během několika měsíců po květnu 1945. A větší problém s tím nikdy neměli.

Katedrála stojí tedy na mírném návrší, které se jmenuje Kaptol, neboť tam byla spolu s biskupstvím tím svatým Ladislavem založena zároveň kapitula, sbor kanovníků. Kaptol je, dalo by se říci, takový chorvatský Vyšehrad, město se tam zklidní a získá takovou mariánskou vážnost a něhu. První biskup byl prý Čech, jmenoval se vhodně Duch, chorvatsky Duh. Češi jsou přirození spojenci chorvatští, máme třeba Strossmayerovo náměstí, bydlím kousek od něj, když po něm jdu, myslím často na Chorvaty a Miloše Kopeckého, jenž se stal svou rolí velkým propagátorem chorvatského biskupa, duchovního otce národa. Ta historka, jak Jaroslav Dietl přišel na jméno ortopeda Štrosmajera, mi připadá skvělá: holešovické náměstí, které se Strossmayerovo jmenuje od roku 1925, přejmenovali komunisté po smrti partajního ideologa Václava Kopeckého v roce 1961 na Kopeckého, v roce 1968 se to vrátilo zpět, ale Dietla napadlo, že by po něm mohl pojmenovat postavu, kterou psal Kopeckému na tělo. Biskup Josip Strossmayer byl ovšem velkolepá postava bez ohledu na Nemocnici na kraji města, i jeho socha v Záhřebu je velkolepá, dílo Mistra Ivana Meštroviće, slovanského Rodina, myslím Augusta Rodina… Biskup v sutaně sedí široce rozkročen, charakteristicky plešatá lebka s velkými trčícími vlasy po straně, jako by to byla nějaká křídla andělská, ruka s dlaní vykroucenou vzhůru, jako by něco podpírala či vážila. Meštrovićových soch je po Záhřebu víc, třeba krásná je jeho fontána Pramen života před Národním divadlem, krásnou budovou od naší, tedy rakouské stavební firmy Fellner/Helmer, podle jejíchž divadel se pozná střední Evropa. Mimochodem, chorvatsky se divadlo řekne kazalište, slovinsky gledališče a srbsky pozorište. To pak Jugoslávie nemohla vydržet.

Vůbec se mi Záhřeb jeví jako město s divadelní atmosférou, v něčem šantánově rozjeté, melodramaticky přepjaté, operetně vypjaté. Má své hlediště a jeviště, svoji malou a větší scénu, své kulisy, šatny a provaziště. Sestává z horní a dolní části, aristokratický Gornji grad a plebejský Donji grad, prostě nahoře lepší adresa a dole trochu horší adresa: čím blíž k Sávě, která teče asi dva kilometry od centra, tím víc rigolů, kvelbů, omlácených domů a balkánského bordelu. Obě ty poloviny města rozděluje Ilica, dlouhatánská ulice, která si jako prut nebo jako natažená hadice klestí cestu podél kdysi honosných domů z časů, kdy střed byl ještě spíš německý Agram, postupně se pak mění ve venkovskou cestu, až se ztrácí někde v polích a močálech. Je věčně plná lidstva, tramvaje v ní nabírají chodce, ale těm to nevadí, valivý rytmus jejich pohybu se synchronizuje s pohybem toho tenkého střeva města, které se vyprázdní pod koněm bána Josipa Jelačiće, který tam zvedá šavli. Původně, když ji tam v roce 1866 odhalili, ji zvedal na Maďary, kterým překazil v roce 1849 revoluci, ale pak ho v roce 1991 otočili a zvedá ji k jihu, tedy na Srby. Dobré je dodat, že socha tam nebyla po celý komunismus, vrátili ji tam v roce 1991, od té doby se zas mohou v Zagrebu scházet pod koněm. Nebo pod šavlí.

Ilica tedy dělí město na patricijskou horní část, která se rozložila do kopců a kde jsou krásné vily se zahradami s hezkými pohledy dolů na město, jež se jeví z kopce klidnější, než je skutečnost. Kdyby se pokračovalo ještě dál, octne se člověk už skoro v horách, v pohoří Medvednica, které opravdu ležící medvědici připomíná, je zalesněné, a tedy huňaté a jaksi hrbolatě rozvalené. Na vrchol jezdí lanovka, ale Petřín to není. Nejhezčí pohled na ně je z druhé strany města, od jezera, myslím, že umělého, Jarun. Ještě v polovině října se do něho dá vlézt.

Na té svažité části města se také rozkládá obrovský hřbitov Mirogoj s chrámem s velkou kopulí. V květnu 1922 kolem jel Jiří Wolker, když spolu s Konstantinem Bieblem mířili na Krk do lázní Baška, stavili se mimochodem v Bakaru, o kterém jsem tady už psal. Prý hřbitov jen zahlédl, což stačilo, aby o něm napsal báseň Mirogoj do Těžké hodiny: „… na záhřebském hřbitově tisíce křížů stojí, / ty jediné v očích svých udržel jsem, / ty kříže dřevěné, tak stejné, tak stejné, / jak stejná je smrt vojáků v boji.“ Od té doby přibyly ještě dvě pole křížů, z války druhé a pak té, které se tady říká gradanski rat, občanská válka. Rat je válka, dělat rotyku bude ze stejného základu.

Když jsem byl v Záhřebu poprvé, to bylo v roce 1995, pamatuju si, že u některých domů byly zátarasy a na náměstí sv. Marka, kde sídlí vláda a sabor, tedy parlament, stály pancéřové vozy. Záhřebu se přitom přímo válka nedotkla, ale i tak tam byla přítomná a bylo ji nějak cítit. Její pachuť jsem si vybavil na takovém pěkném klidném místě, které bych každému, kdo se do Záhřebu podívá, doporučil. Je to malé náměstí na Horním Městě, je tam zajímavá socha svatého Jiří, u kopyt koně se plazí divná potvora, trochu jako sumec, Jiří na ni udiveně hledí a neví, jestli ji nabrat na kopí. Je to na příkré ulici u brány, které se říká Krvavý most. Prý proto, že se tam v legendárních časech často porvaly konkurenční gangy z obou částí města, z Dolního a Horního. Hoří tam svíce, je tam těmi svícemi očazený obraz zarmoucené Bohorodičky, sem tam si tam někdo klekne. Takové docela mysteriózní místo. Tam jsem si tam na chvíli klekl taky. Ale do koutu, aby mě nikdo neviděl. A mumlal jsem si něco o ratu. Jebem ti majku, jebeni rat. Možná to bylo srbochorvatsky.