Před osmdesáti lety si američtí a ruští, tedy spíš sovětští, vojáci podali ruce na mostu přes Labe u saského města Torgau. Událost, která vstoupila do dějin jako „setkání na Labi“, byla zaznamenána na fotografiích, jež také takzvaně vstoupily do dějin.

Tato čítanková událost má po osmdesáti letech zvláštní příchuť. Vypadá to, že Američané a Rusové se opět pozoruhodně setkávají. Nikoli v Německu na Labi, ale symbolicky na Krymu a na Rusy obsazených ukrajinských územích. Americké porozumění pro Rusy jde nyní daleko za legitimní snahu o ukončení války. Připomíná spíš kapitulaci v situaci, kdy druhá strana nemůže ani uvěřit, že má takové štěstí. Současné americko-ruské sblížení nemá ani trochu podobu spontánního setkání, které de facto bylo vyústěním válečných operací, ale je způsobeno svým způsobem bizarním a doposud nepředstavitelným obratem v americké politice, obratem, jenž je dílem mentálního rozpoložení jednoho člověka (a jeho věrných). Málokdy se v dějinách přihodí okamžik, že dojde k tak radikálnímu otočení kormidla. Jako by si americký prezident někdy v roce 1944 strašně oblíbil Hitlera – a to tak, že sám Hitler by z toho byl pomalu zaskočený.

Současná Amerika se k Ukrajině chová, skoro jako by to bylo Německo na jaře 1945. Ukrajina je ovšem země, která třetím rokem relativně úspěšně hájí svou nezávislost proti ruské agresi. Při této její obraně byla Amerika doposud jejím přirozeným spojencem, s nímž Ukrajina počítala, stejně jako Hitlerem napadaná a obsazená Evropa včetně Sovětského svazu doufala v pomoc Spojených států. Ty byly po další desítky a desítky let garantem bezpečnosti a svobody té části Evropy, která se Spojenými státy sdílela jisté hodnoty: říkalo se jim demokracie a svoboda. Tyto hodnoty bohužel hrozně ztratily na kvalitě a vážnosti, a to na obou březích Atlantiku. Jedinečná prosperita Západu, asi toho největšího dějinného úspěchu historie, byla založena na tomhle spojenectví, na společné obraně Západu před autoritáři a despoty. Rozpad této jistoty, jenž nyní probíhá, je pro Evropu nejspíš nejtragičtějším a nejosudovějším dějem od konce druhé světové války, v každém případě od vzniku železné opony, kterou tehdy západní demokracie vztyčily na svou obranu. Spojené státy byly jejím garantem. I svou vinou o něj Evropa přišla.

Tehdy v tom Torgau šlo o setkání dvou nepřirozených spojenců, které svedl dohromady společný nepřítel. Američany a Rusy k sobě tehdy nepoutalo nic než to, že dorazili až k Labi. Teď je poutá to, že se něco pomátlo v chodu dějin.