Před týdnem koalice SPOLU jakýmsi aktem obnovy vstoupila do druhého kola své existence. Letos tedy ODS, TOP 09 a KDU-ČSL půjdou do sněmovny opět na jednotné kandidátce. Ale na poslední chvíli se proti tomuto opakování začal formovat odpor uvnitř ODS. Část strany si pokládá logickou otázku, jak moc se jí vyplácí spojenectví se dvěma malými stranami, které jsou buď těsně nad čarou ponoru, nebo, tak jako lidovci, konstantně pod ní. Na veřejnost pronikla část toho vnitrostranického bublání. Dva kraje, Královéhradecký a Ústecký, se zpěčovaly, že jim Hlavní kancelář ODS dosadila jako jedničku na kandidátku člověka z TOP 09. Třetí kraj, Jihočeský, chce mít všechna tři první místa modrá.

Nejdál tato chvilková rebelie zašla na severu. Stranický sněm Ústeckého kraje dokonce do Prahy ve svém usnesení hrozí tím, že když nedostane první místo (pro litoměřického Karla Krejzu), členové ODS z kandidátky en bloc odstoupí. Jejich pobouření se poskládalo ze dvou komponent: jednou je naoktrojovaná jednička kandidátky, Michal Kučera z TOP 09, člověk doposud málo výrazný, s nímž si v kraji celkem nikdo nic nespojí, druhou je fakt, že žádná ze špiček ODS (minimálně do uzávěrky tohoto čísla) na sever nepřijela celou věc si vyříkat. Dověděli se to na dálku a formou oznámení.

Jihočeská ODS má pro sebe jedničku jistou (bude jí dosavadní poslanec Jan Bauer), jistou má i dvojku, spor s centrem se vede o to, jestli by na třetí místo už měli pustit někoho z koaličního potěru. Na jihu Čech se občanští demokraté cítí obzvlášť silní díky pevné pozici hejtmana Martina Kuby, který tu loni v krajských volbách získal klausovských, či spíš nadklausovských 47 procent. Jihočeské sebevědomí se před měsícem málem zhmotnilo do výzvy Fialovi a spol., aby šla ODS celorepublikově do voleb sama a značku SPOLU nechala zaniknout. Rezoluci koncipoval jistý Pavel Mádl (otec herce Jiřího Mádla), nakonec Mádla a spol. vybrzdil právě hejtman Kuba – vzhledem k jeho pověsti antifialovce překvapivě, ale s celkem logickou námitkou, že teď už je na rozbíjení značky SPOLU pozdě. Na zadní prý se měli stavět, když kdysi Petr Fiala a Zbyněk Stanjura koalici SPOLU dojednávali.

Řeklo by se, že náznaky rebelie ve třech krajích ze čtrnácti svědčí vlastně o opaku a že v ODS panuje s vytyčeným směrem spokojenost. Ve výkonné radě byla rámcová koaliční dohoda schválena 17 hlasy z 20. A například tradičně důležitá organizace v Praze pak kandidátku SPOLU pro hlavní město odhlasovala tříčtvrtinovou většinou – a to má na druhém místě topkaře Jiřího Pospíšila, v jeho bývalé ODS univerzálně neoblíbeného. S nějakou mírou zevšeobecnění, protože do hlavy každému z 11 tisíc členů strany nevidíme, však můžeme konstatovat, že v ODS nepanuje spokojenost, nýbrž apatie. Odchod do opozice po volbách se zdá jasný a i pro občanské demokraty bude svým způsobem úlevou. Vládnutí s těmito koaličními partnery zažívají totiž jako neustálé vlnobití, kdy oni musejí lámat vlny nápadů přicházejících tu z topky, tu od lidovců, často od Starostů, vlnu se jim podaří zlomit jen někdy, zato jsou vždycky promáčení.

Kronika masochismu

Veřejnost vidí to, co se v koalici dohodlo a co vláda pak s nějakým stupněm úspěchu prosazuje: transpozice zelených směrnic a nařízení Evropské komise do české legislativy (právě projednávaný lex OZE III přílepkem dramaticky zjednodušuje stavbu větrníků a solárních panelů, jako kdyby jimi česká krajina už teď nebyla posetá), zřizování chráněných krajinných oblastí a národního parku Křivoklátsko, zákon o sociálním bydlení, vyšší a i na firmy vztažené koncesionářské poplatky (tak, aby Česká televize a Český rozhlas mohly být ještě víc „chráněnými dílnami“), ve zmírněné podobě manželství pro homosexuální páry, reforma školních osnov a v ní prvky genderové a klimatické indoktrinace. Z vládních počinů jsme tu vybírali ty, které vznikly na popud jiných vládních hráčů než ODS.

Co se k veřejnosti zpravidla nedostane, jsou nápady, jež se největší vládní straně podařilo odvrátit. Na prvním místě v této kategorii vévodí nepřetržité požadavky různých ministerstev na víc peněz z rozpočtu. Vyniká v tom STAN, lidovci za ním ale nijak výrazně nezaostávají.

Dva příklady: Před dvěma lety nový ministr školství Mikuláš Bek odvrátil zvýšení úvazků pro učitele o jednu hodinu týdně, což mělo ušetřit cca dvanáct miliard ročně, s argumentem, že zvyšovat úvazky by bylo nešťastné entrée do úřadu a že částku ve školství ušetří jinak. Žádné úspory nehledal, takže žádné miliardy neušetřil. Druhý příklad se týká lidové strany. Před třemi týdny v rámci jednání o superdávce to bylo ministerstvo práce Mariana Jurečky, které se bránilo a ubránilo zvýšení kritérií pro výpočet životního minima, což by podle ministerstva financí ušetřilo zhruba deset miliard korun ročně. A tak dokola. Pokud jde o vyšší výdaje, jediná shoda napříč koalicí panuje na mohutném přidání armádě, což se má stát i ústředním tématem volební kampaně a hlavním tahákem pro voliče. K tomuto zvláštnímu kalkulu se ještě dostaneme na konci textu. ODS se naopak podařilo před zbytkem koalice zabránit návratu superhrubé mzdy, ještě většímu růstu rodičovského příspěvku, koneckonců i koncesionářský poplatek měl být podle původních představ hnutí STAN vyšší.

Z nerozpočtových bitev se občanským demokratům, vždycky s nějakou menší pomocí přátel, podařilo zhatit ratifikaci Istanbulské úmluvy, před rokem pak ODS ve vládě prosadila vyjednávací pozici na Radu ministrů proti přijetí nové a širší antidiskriminační směrnice. To by se nepovedlo, kdyby se k ministrům za ODS, KDU-ČSL a ministru zdravotnictví Vlastimilu Válkovi nepřidala jeho stranická kolegyně Helena Langšádlová, která tak hlasovala z trucu proti vedení své strany, jež ji stahovala z vlády.

Nechuť je vzájemná

Mohutná většina toho, čemu občanští demokraté vzdorují, podléhají nebo před čím rezignují, vzešla zevnitř koaličního tábora. Kardinální otázka dneška je, proč jsou tedy odhodláni v takto namáhavé konstelaci pokračovat. Odpovědi máme dvě.

Jednak jsou to porouchané, respektive neexistující vztahy napravo od sebe. Tady pro ODS přicházejí do úvahy Motoristé, ale až někdy v budoucnu. Dnes mezi oběma stranami chybí i základní komunikace. ODS teprve procitá ze svého snu, že Motoristům se – tak jako předtím Svobodným, pak Realistům a pak Trikoloře – nepovede etablovat. Avšak Motoristé získávají dnes v průzkumech pravidelně mezi šesti a osmi procenty a i jinak opatrný STEM jejich voličský potenciál odhaduje až na trojnásobek.

Předseda Motoristů Petr Macinka vytyčuje straně cíl ve volbách ODS porazit a nahradit (návratem ke „staré ODS“, někdy se mluví o „ODS revivalu“). Občanští demokraté zas řeči o konkurenci napravo smetou námitkou, že kdo se nabízí jako partner příští vládě Andreje Babiše, z definice se nemůže nazývat pravicí.

S tím si ale protiřečí fakt, že klíčovým tématem dneška nejsou výše odvodů ze mzdy, ale unijní Green Deal s dlouhou řadou zákazů a pokynů, jak se dopravovat, jaká mít v domě okna, jak stavět, čím topit, nakonec i co jíst. Tady by obě ódéesky, nová i „stará“, měly společný základ, nebýt Fialovy kapitulace z léta 2021, kdy Green Deal prohlásil za nezměnitelný fakt a za příležitost pro českou ekonomiku.

Dnes sice premiér obecně hovoří o revizi Green Dealu, ve skutečnosti se o změnu pravidel pokouší jen u osobních aut (což prý oceňuje i k Fialovi jinak skeptický Viktor Orbán), zatímco třeba revizi povolenek ETS 2 nepovažuje v české vládě nikdo za možnou.

Válka rozděluje

Druhou odpovědí, proč se nerýsuje pravicová vláda, je Ukrajina a geopolitika obecně. Motoristé sice nechtějí vystupovat z NATO, nejsou v tomto ohledu žádné Stačilo! nebo SPD Tomia Okamury. Také ale nesdílejí výklad o tzv. nevyprovokované agresi Ruska, dávají přednost míru teď před pokusem oslabit Rusko (i za cenu zničení Ukrajiny, o čemž se na „proukrajinské“ straně cudně mlčí). Jsou součástí Patriotů pro Evropu, jimž propaganda SPOLU přezdívá Patrioti pro Rusko.

Vládní strany se svým ortodoxním výkladem války (Rusko sto procent viny, Západ, USA a jejich princip otevřených dveří do NATO nula procent) dnes nositele jakékoli odchylky od narativu vylučují ze svého světa. Dokonce i zakladatel strany Václav Klaus se svým Institutem je mezitím v očích typického funkcionáře i řadového člena „proruský“. Proruský je pro ně i Donald Trump v tom smyslu, že se mu nechce zkoušet, kam až se dá zajít, než Vladimir Putin odpálí jaderné rakety. Interní průzkum ODS nedávno ukázal, že jen sedm procent voličů a potenciálních voličů ODS má o americkém prezidentovi příznivé mínění. A ještě jeden demoskopický poznatek: jak se Petr Fiala nechal slyšet před svými poslanci začátkem března, je změřeno, že senioři se začínají bát, takže se to „zdá být tématem voleb“. Pro starší ročníky, zhruba řečeno pamětníky srpna 1968, má strana heslo „Teď je čas stát na správné straně“, pro mladé ročníky pak heslo o dostupném bydlení.

Okolnosti jsou zkrátka takové, že přirozená koalice pravicových stran pro Českou republiku v dohledné době nevznikne. Nevznikne, dokud se nezmění geopolitická situace v Evropě. Tak jednoduché to je.