Duby – šlechta mezi stromy

Lesník

Duby – šlechta mezi stromy
Lesník

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Před léty mi Karel Schwarzenberg uštědřil lekci. Nešlo o politiku, ale o téma výsostně lesnicko-zahradnické. V rámci našeho předsednictví EU se mělo odehrát setkání ministrů zahraničí a ti měli společně vysadit „alej ministrů“. Chvilinku to vypadalo, že se celá akce odehraje ve Mcelích. Měl jsem tedy vybrat místo a celou věc připravit. Pochopitelně jsme se chtěli blýsknout, ačkoli „alej“ byla trochu nerudovský problém v malém parku. Připravili jsme tedy z německých školek vzrostlé duby, jaké u nás vůbec nebyly k dostání. Karel Schwarzenberg mi tehdy vzkázal hezky česky: „Kterej blbec tohle vymyslel, duby se přece nejlíp chytaj malý, a proto je dodáme z našich lesních školek.“ Nakonec z celé věci sešlo a ministři se sešli na Hluboké, ale jakési malé semínko tehdy přece jen zaselo myšlenku. Rok nato jsme totiž skutečně vysadili novou kostru parku z dubů sice menších, ale již vzrostlých. Velice pečlivě jsme se o ně starali podle plánu péče a také se snad kromě jednoho či dvou všechny ujaly. Jenže zůstaly takříkajíc „sedět“. Všechno bylo v pořádku, byly pěkně zelené, ukotvené, zalité a vůbec zaopatřené. Pouze se jim moc nechtělo a přirůstaly velice opatrně.

Všímal jsem si tehdy tisíců klíčících žaludů z historických místních drnáků, tedy dubů zimních, jak dobře se jim vede přímo pod stromy. Většina z nich časem přišla pryč pro tvrdou konkurenci mezi sebou. Největší štěstí mají ty, které sbalí veverka, nebo ještě lépe sojka a cestou do zimních skladů je nechtíc ztratí. Takové žaludy mají výrazně vyšší šanci na novou ubikaci, v které se časem prosadí. Žalud je totiž velice dobře vymyšlen a je do začátku vybaven zásobami. Jako první navíc klíčí nejdřív kořen, a má tak šanci uniknout jarním okusům. Takzvaný kůlový kořen je stvořen k tomu, aby zamířil co nejhlouběji. V prvních letech hlavně kvůli vodě, později prospívá ukotvení stromu. Pokud dojde z nějakého důvodu k jeho přerušení, je to pro vývoj stromu veliká rána a jeho vývoj to může zastavit, dokonce ho to může poznamenat navždy. Rozvětvení tohoto hlavního kořeně mimo jiné způsobí rozdělení určené energie a on vlastně nikdy nedosáhne tak hluboko, jak bylo plánováno. Samozřejmě to ještě neznamená, že to nezvládne. Když posléze nahoře u žaludu kolínko kořene praskne a vyloupne se z něj krátký výhon s rozetkou prvních listů, taky se nemusí dočkat léta. I ten, pokud ho něco uhryzne, dokáže obrazit. Původní zásoby žaludu při nepřízni osudu dokážou některé duby rozložit i na několik let a šetřit. Na druhou stranu pokud se první lístky skryjí mezi narůstajícím aprílovým bejlím a všechno dobře dopadne, může se stát, že mladý doubek ještě v létě sebere síly a vystřelí nad všechny ostatní patýrko přírůstku. Někdy ovšem takhle musí střádat síly několik let, nechat se zarůst šípkem či trnkou – a pak je z letitých zásob náhle přerůst. Odmění se jim za letitou ochranu zastíněním, což je stojí život.

V následujících letech jsme tedy několik doubků pečlivě přeškolkovali a začali je jako odrostky sázet s návštěvníky parku na cílové pozice. Výsledky nás příjemně překvapují, a přestože „školkařské“ doubky měly vlastně víc než desetiletý náskok, zdá se, že se blíží den zúčtování. Ano, nakonec rostou všechny, ale místní semenáčky mají velmi slušné tempo. Jsou i takové, které mají v deseti letech pěkných šest metrů a pravidelně přirůstají každý rok dvakrát. Nemohu si tedy nevzpomenout na jednoho lesníka, který sázel podle zkušeností, řemeslně a bez ohledu na čas, zcela opomíjeje okamžitý efekt.