Každý zná prince Bajaju, českého pohádkového hrdinu, který se sám postaví přesile zla. Není to ojedinělý literární typ, mytologie má ráda tyto postavy. Přesto člověka vždy znovu překvapí, když se někdo takový objeví v reálném životě, byť má do romantických představ Boženy Němcové většinou daleko.

Jako třeba usvědčený rasista a fanoušek fotbalového klubu Millwall, Roy Larner. Ten se v Londýně vrhl na ozbrojené teroristy se slovy: „Jděte do pr..le, já jsem Milwall.“ Pomohl tím uprchnout desítkám lidí a sám přitom utrpěl četná zranění. V pařížském rockovém klubu Bataclan zachraňoval hosty člen ochranky. Alžířan Didi využil chvíle, kdy si teroristé dobíjeli pistole, a začal jednat. „Popadl mě zrovna, když jsem se shýbal pro brýle, a řval: Co děláš? Vždyť na tebe střílejí!“ vzpomínal později jeden z účastníků, jak mu Didi zachránil život. S těžko pochopitelnou odvahou vybíhali do schodů bortících se mrakodrapů 11. září 2001 newyorští hasiči, i když svědků jejich hrdinství pochopitelně moc není.

Možná se takový příběh potlačeného strachu odehrál před Vánoci i na pražské filozofické fakultě, jen ho nikdy nebudeme znát. Z výpovědí zaměstnanců, které fakulta ve středu zveřejnila, to však nevyplývá.

Asi nejstatečněji se podle zveřejněného dokumentu zachoval knihovník. Ten šel s policisty prohledat budovu, aby zjistil, zda se případný útočník neskrývá v knihovně nebo na toaletách.

Vedení ten den schůzovalo. Po poradě vběhl dle popisu událostí na sekretariát děkanky pedagog ze čtvrtého patra s tím, že se tam „něco děje, že probíhá útok, že je tam rozmlácený nábytek a někdo tam leží na zemi.“ Děkanka pověřila sekretářku, ať vytočí linku 158. Sama se mezitím – už s vědomím toho, že ve škole patrně řádí těžce ozbrojený psychopat, – snažila kolegu uklidnit. Ten se ovšem záhy vytratil. „Pravděpodobně byl evakuován s první vlnou,“ píše děkanka. „My jsme se také chtěli evakuovat, ale pak jsme byli zahnáni dovnitř do kanceláře, zavřeli jsme se v zadní pracovně, sledovali dění před fakultou, slyšeli jsme střelbu v horních patrech i na náměstí,“ dodává.

Jiný člen vedení, kterému se utéct podařilo, popisuje, že se „pokoušel přesvědčit policisty na místě, ať mi naslouchají (rozdával jsem vizitky), že mám informace zevnitř budovy a že se vše odehrává ve 4. patře.“

Popis událostí je třeba číst s vědomím toho, že minimálně od určité chvíle měli budovu pod kontrolou těžkooděnci, a ti se neptali, kdo chce a nechce být evakuován. Svědectví členů fakulty jsou ale i tak překvapivě surová. Je pozoruhodné, že vedení školy ani po delším časovém odstupu nepřišlo na mysl, že kapitán opouští potápějící se loď jako poslední.

Člověku, který si je jistý tím, že by sám patrně také udělal vše pro to, aby se dostal z dosahu střelce, tak začne vrtat hlavou: Jaké jsou vlastně zdroje hrdinství? Co v situaci, kdy nám pud sebezáchovy nekompromisně diktuje, co máme a nemáme dělat, rozhodne o tom, že překonáme strach?

Zpátky k Boženě Němcové, která se předpoklady hrdinství intenzivně zabývala. Příběhy postav, které překonávají lidský rozměr, pohádky, začala sbírat někdy v padesátých letech 19. století. Bylo to v době, kdy Čechům úřady už dvě stě let diktovaly, jak mají duchovně žít. Náboženský jazyk byl pro velkou část populace tímto způsobem oslabený, a tak Němcová, a nejen ona, hledala nový způsob, jakým mluvit o podstatných životních otázkách.

Zatímco dříve, v dobách prvních křesťanských misií, si lidé oblékali své pohanské hrdiny do křesťanského hávu, Němcová překládala – možná mimoděk – křesťanské představy zpátky do mytologického jazyka. Je v tomto předchůdkyní J.R.R. Tolkiena nebo C.S. Lewise. Nutno podotknout, že mytologie a křesťanství si v podstatných otázkách příliš nerozumějí, rozcházejí se mimo jiné i v pohledu na dobro a zlo, ale pohádka o Bajajovi je hezkým pokusem o takový převod.

Krátce si ji připomeňme. Začíná pro naši dobu typickou situací absentujícího otce. Královskému páru se narodí dvojčata, ale král je v době porodu a jejich dětství mimo domov. Syny vychovává matka, a ta má v oblibě mladšího, protože lépe uspokojuje její potřeby lidské blízkosti. Když se otec vrátí, řekne mu, že se ten mladší narodil dřív, a tím pádem ho otec ustanoví svým dědicem.

Starší přemýšlí, jak situaci řešit. Svěřuje se svému koni, který se ukazuje být „nositelem transcendence křesťanského typu“. Kůň ho vybízí, aby se vydal na cestu, a zároveň mu radí, aby vyrazil pokud možno materiálně nezajištěn a spoléhal se jen na něj. Přesně v těchto intencích se královský syn zachová, odmítá životní standard, na který má nárok, a vyráží vstříc dobrodružství cesty. Neptá se přitom, kam ho chce kůň zavézt, spoléhá na něj. „Dlouho jeli, aniž věděl princ, kam ho koník nese.“

Takto přijedou až do královského města. Koník vysílá prince do středu problému, do královského paláce, v pozici bezbranného. Má předstírat, že je němý, a na všechno říkat jen bajaja, patrně se ocitli v německém jazykovém prostoru. Princ se nevzpěčuje: „Můj koník je tak moudrý, on jistě ví, k čemu mi to poslouží,“ říká si. V paláci se nechová nijak zvlášť maskulinně, naopak: vije s princeznami věnce, svíjí zlaté nitě, kreslí ptáky a květiny k vyšívání.

Situace se však radikálně mění, když do království přichází zlo v podobě tří draků a chce zlikvidovat to nejcennější, princezny. Hrdina nijak nelpí na své feminní identitě, a rozhodne se jednat. Ne však okamžitě a sám za sebe. Nejprve se jde poradit s koněm. A od něj se dozvídá, že jeho dosavadní cesta nebyla náhodným sledem událostí. Jeho transcendentní průvodce mu říká: „O tom všem vím, a proto jsem tě sem přivedl.“ Teprve v tuto chvíli mu kůň poskytne rytířské šaty a dává mu meč, prostředky, které mu pomůžou situaci zvládnout. Nepřítel nemá šanci, pakliže princ během zápasu nesesedne z koňova hřbetu.

Příběh směřuje ke šťastnému finále, ale Němcová je přece jen v něčem už moderní autorkou, a tak si neodpustí existenciální bodnutí. Mytologie se nakonec s náboženskými představami přece jen rozchází a kůň se loučí ve chvíli, kdy je hrdina zdánlivě zajištěn sňatkem s princeznou. „Nerad ztratil náš rytíř věrného přítele, ale zato ho čekala sladší odměna,“ dodává Němcová trpce a dospělý čtenář se nemůže zbavit dojmu, že kůň Bajaju v kritické chvíli nechává na holičkách. Přece i všední, úmorné dny s sebou nesou potřebu hrdinství.

Je to tak. Hrdinství se netýká jen okamžiků, kdy je v jeskyni drak nebo o patro výš nepříčetný člověk vyzbrojený jak do války ve Vietnamu, ale i situací mnohem všednějších, které přesto vyžadují naše jednání. Obstát v nich člověku pomůžou slova, která Němcova vkládá do úst koňovi: „O tom všem vím, proto jsem tě sem přivedl.“ Tedy vědomí, že situace, v níž jsem se ocitl, není dílem zlomyslné náhody, ale něco ode mě žádá. A pak už je úplně jedno, kým jsem. Jestli princem, který se dal na vyšívání, vyhazovačem v klubu, fotbalovým fanouškem s debilními názory nebo někým ještě úplně jiným.