Sedmnáctý listopad je v českém kalendáři vyhrazený pro střet narativů, sporů o povahu příběhu, který se odehrál na konci roku 1989. Pro lidi, kteří tenhle státní svátek vnímají jako skutečně slavnostní den, je to příběh osvobození. Zrodu nějaké sdílené naděje a cesty za jejím naplněním. Ta cesta jistě byla, je a bude nerovná a hrbolatá, ubíhá výrazně pomaleji, než se před čtyřiatřiceti lety čekalo, je a ještě dlouho bude zdaleka neukončená. Ale přece jenom. Pohyb, který tenkrát začal, přinesl víc toho pozitivního než špatného. A rozdíl mezi dnešním Českem a normalizačním Československem je obrovský. Dědictví sedmnáctého listopadu je proto potřeba nejenom slavit, ale taky chránit.

Ta druhá story je příběh zklamání, vypráví o ukradené revoluci a zrazených nadějích. O tom, jak změny režimu využili veksláci a mladší kádry komunistického režimu, a získali tak ekonomickou a do jisté míry i politickou moc, zatímco prostý lid, který v listopadu 89 „cinkal klíči“, ostrouhal.

Měřítkem úspěchu té české cesty k demokracii a prosperitě velice často byl Západ. Mnoho lidí jako cíl a smysl české transformace vidělo především dosažení západní míry a kvality spotřeby. V představách jiných byla dominantnější západní politická a vůbec společenská kultura – způsob vedení a úrovně veřejné debaty, od bohatosti intelektuálního života po vzhled a upravenost veřejných prostranství. I ve většině těchhle ohledů se zdejší transformace může zdát neukončená – a kdo ví jestli vůbec ukončitelná. Rozdíl mezi příjmy lidí a vůbec životní úrovní v Česku a většině západních zemí je pořád značný. Kdo přejíždí česko-německou nebo česko-rakouskou hranici, i dnes zaznamená, že se ocitl „někde jinde“, jakkoliv tržiště se zahradními trpaslíky a výrazně na sebe upozorňující nevěstince už nejsou tak početné jako kdysi.

Ten obraz současného Západu coby vzoru, jemuž by se Česko mělo co nejvíc podobat, je sdílený dál, řady těch sdílejících ale prořídly a zčásti se proměnily. Pro pamětníka paradoxně do nich patří i část pokrokové levice, zatímco v minulosti byl pro tuhle skupiny Západ semeništěm zla a nerovnosti, dnes je v tomhle prostředí vnímán dvojím způsobem. Historický Západ je příčinou prakticky všeho zlého v dnešním světě. Pozápadnění v kontextu dneška ale pro ně znamená ještě výraznější mainstreamizaci pokrokářských postojů, výhodnější rozvržení sil v „kulturní válce“.

Vlastně ze stejného důvodu začala na Západ pohlížet s krajní nedůvěrou část konzervativněji smýšlející veřejnosti jako na místo, jež podléhá sebedestruktivním tendencím, pracuje na zničení veškerého svého dědictví a přijímá absurdní a od reality odtržené koncepty. Krajní polohou tohoto typu odmítání je podobné vnímání Západu jako zdroje všeho zlého, jaké bylo dřív typické pro radikální levici. A také prapodivný sklon upínat svoje naděje k Rusku, Číně, Íránu a dalším státům tohoto typu jako k silám, jejichž úspěch prospěje věci svobody.

Tyhle rozporné reakce ale odrážejí realitu současného Západu, místa rozpolceného ve vztahu k sobě a hluboce znejistělého, moc nevědoucího, co si se sebou samým počít. Tenhle pocit důvěrně známe, svým způsobem jsme na něj zvyklí. A v tomhle ohledu dnes Západem naplno jsme. Po více než třiceti letech jsme ten Západ konečně dohnali, alespoň v té charakteristice, která je pro něj v tomhle období historie nejcharakterističtější. Můžeme si gratulovat.