Sága s odvoláváním Miroslava Ševčíka z čela Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické dospěla do bodu, z něhož jedna ze stran už nevyjde bez ztráty tváře. Skoro vzápětí poté, co senát fakulty svého děkana podpořil, takže špinavá práce (sundat Ševčíka si přeje ministr školství s velkými médii) přechází na rektora VŠE Petra Dvořáka a akademický senát, připojila se k honu na Ševčíka i Česká spořitelna. Ta VŠE přispívá finančním darem a pokračovat v tom bude, jen když škola Ševčíka odvolá.

Tady někdo úplně vypadl z role. Pokud se České spořitelně nechce peníze VŠE kvůli Ševčíkovi nadále posílat, může to jistě udělat – a třeba zpětně Ševčíkem i vysvětlit. Co provedla teď, je drastický zásah do vysokoškolské samosprávy, dokonce do akademických svobod. V dobíhajícím roce ČS darovala škole téměř pět milionů korun, tedy nezanedbatelné peníze. Žádá teď za ně na oplátku, aby škola panáčkovala před veřejným diskurzem.

Po tomto nedůstojném vystoupení následoval kobereček u rektora a podle dostupných informací Ševčíkův slib, že se bude držet víc zpátky. Což na stejném Václavském náměstí o půl roku později dodržel a při demonstraci, po jejímž konci se skupina účastníků ještě pokoušela vniknout do Národního muzea, Ševčík v rozporu s prvotním zpravodajstvím nikam nevnikal, natož aby se snažil zevnitř strhávat ukrajinskou vlajku. Dokumentováno je pouze, jak protestoval proti zbití jednoho z demonstrantů a dožadoval se vysvětlení od nějakého vyššího důstojníka. Má být tedy odvolán za přítomnost na protivládní demonstraci a za protest proti prokazatelně nepřiměřenému policejnímu násilí. A k tomuto absurdnímu tlaku se přidává Česká spořitelna, soukromá, notabene rakouská banka.

Tohle přesahuje jednoho Ševčíka. Když byli za nějaké své politické postoje uvědomělými manažery bank ostrakizováni a demonetizováni pravičáci ve Spojených státech, v Británii nebo třeba Kanadě (v posledním případě jak řidiči kamionů protestující proti povinné vakcíně, tak drobní dárci, co jim poslali peníze), řada lidí u nás to intuitivně pochopila jako neslýchaný útok korporací na základní občanská práva. Nadhled je daný vzdáleností a často i menší znalostí konkrétních obětí. Taky by nám všichni trumpovci a populisté za oceánem při bližším pohledu nevoněli. Ale buď uznáváme zásady, nebo jsme bojovníci proti cenzuře a „kultuře rušení lidí“ jen teoreticky, tedy když se ten boj nevede v naší zemi a my se s lidmi, kteří mají vyhraněně negativní názor na zrušeného člověka (v argotu našich liberálních demokratů: dezoláta), téměř nemáme šanci potkat.

Americká filozofka Shoshana Zuboffová ještě před covidem, který jednou poslouží jako studijní příklad provázanosti státního aparátu a korporátních byznysmenů, vydala důležitou knihu Věk kapitalismu dohledu. Zuboffová má na mysli především shromažďování dat o pohybu a zálibách klienta, nicméně její definice výrazu se hodí i na ševčíkovské situace: „Kapitalismus dohledu asi nejlépe popíšeme jako puč shora, nikoli svržení státu, ale svržení suverenity lidu.“

Toto zasahování do politických a kulturně-civilizačních střetů bychom mohli nazývat mentorovacím kapitalismem. Před dvěma dny obletěly internet úvahy výkonného ředitele banky JP Morgan Jimieho Dimona, že v zájmu boje s klimatickou změnou bude třeba přikročit k nucenému výkupu majetku (od lidí, kteří se zdráhají vztyčit na svém pozemku větrníky a osázet jej fotovoltaikou). Je to pouze nejnovější příklad v řadě dokazující, že velký byznys už není na straně svobody. Čím menší odpor teď Česká spořitelna za svou pohrůžku VŠE sklidí, tím častěji se s donucovacím kapitalismem budeme potkávat i u nás.