Řečeno slovy klasika Tonyho Ducháčka, jsou různý party, jsou různý spolky… Platí to dosud, ale na konci 80. let, ze kdy ta písnička je, to platilo tuplem, nebo se to aspoň pamětníkům zdá. A mezi těmi partami měla zvláštní postavení skupina Ženy, která samozřejmě patřila do rockového poloundergroundu, ale zásadně se od něj lišila tím, že byla úplně jiná: trhlá, bláznivá, podivná, dadaistická, směšná. Vystupovala hlavně v legendárním pražském klubu Na Chmelnici, ale byla všude, kde se klubala na povrch tzv. nezávislá scéna. Její hvězdou byl „performer“ (tehdy se to slovo nepoužívalo) Martin Choura, známý též pod uměleckým jménem Záchod. Nepopiratelná hvězda své doby. O jeho osudech je náš rozhovor.

Potkali jsme se v Kutné Hoře v hostinci Dačický. To byl známý renesanční výtržník. Pokračuješ v jeho tradici?

Už jen symbolicky… Jsem z Kutné Hory, ale narodil jsem se v Praze. Ale to spíš náhodou. Máma tam byla na výletě v Ženských domovech.

Počkej, ty ses narodil v Ženských domovech na Smíchově?

Tam přímo ne, narodil jsem se v porodnici v Motole. Ale v Ženských domovech jsem asi prožil první týdny života.

Aha, tak proto se tvoje skupina jmenovala Ženy…

To přímo ne, ale je fakt, že jsme v Ženských domovech měli v roce 1991 křest desky, na MDŽ… Ale máma tam pobývala, protože nějak neměli s otcem kde bydlet. Pak dostali byt ve Voticích, ale otec svým zdatným alkoholismem to manželství brzo úspěšně rozvrátil, tak se máma se mnou vrátila do Kutné Hory, kde měla rodiče a kde si našla práci.

Takže jsi vyrůstal bez otce?

Otce jsem viděl asi dvakrát. Ale nahradil mi ho děda, majitel pohřebního ústavu.

Tedy místní honorace…

Jo, dalo by se to tak říct. Už za první republiky zruinoval místní komunál, pak ho znárodnili. Ale říkalo se, že funusy měly v Kutné Hoře velmi dobrou úroveň, sjížděli se na ně nebožtíci z širokého okolí.

Projevilo se to na tobě nějak?

Asi jo, všechno se otiskne… Děda byl takový obřadný, jako by pořád někoho nakládal na lafetu. Pořád chodil v důstojném postoji. Doma nesměly být žádné kytky, protože mu to připomínalo ten smrad z obřadní síně. A měl vybraný humor, třeba u oběda rád vyprávěl, jak někoho sbírali do rakve na trati tři kilometry. Nebo jak někdo už tekl… Dobře se u toho jedlo. Ale jinak to bylo podnětné prostředí, v něčem až takové nóbl.

Byl jsi dítě s výjimečnými projevy?

To nevím, ale je fakt, že když jsem v roce 1969 nastoupil do první třídy, tak jsem byl jediný ze spolužáků z rozvedené rodiny. Teda rozvrácené, jak se tehdy říkalo. Asi mě to determinovalo. Jinak jsem byl docela nadané dítě. Ve dvanácti se to zvrtlo, to jsem šel poprvé do hospody.

A ve čtrnácti jsi se stal alkoholikem.

Tak nějak.

Chodil jsi do Pionýra?

Asi ne. Moc si to nepamatuju. Psal jsem ale dobré slohy. Jinak dětství v Kutné Hoře nebylo špatné. Hlavní výhoda spočívala v tom, že jsi nevěděl, že existuje jiný svět. To se pak poněkud změnilo, když se k nám do domu na sídlišti nastěhoval Stanislav Diviš. To pak mělo rychlý spád.

To už měl Diviš skupinu Krásné nové stroje?

Ne, to tehdy ještě ne. On se sem nastěhoval s ženou Marií a dcerou Denisou, kterou jsem hlídal, když oni chodili pořád někam pařit. Mně bylo čtrnáct patnáct let.

To ti ji svěřili?

Oni byli svobodomyslní. A já byl důvěryhodný hoch. U něj jsem poslouchal muziku a poslouchal, co Standa vypráví: on byl o deset let starší, takže už zkušený muž. Teď mu bude sedmdesát a vypadá pořád na padesát… Tady jezdil s hovnocucem, pak dělal technika na stavebním úřadě, nakonec maloval nějaké plakáty pro kulturní středisko nebo něco takového. Ale pro mě byla hlavně důležitá jeho večerní škola, kterou mi dával a kde jsem se dověděl všechno, co jsem potřeboval vědět.

Víc jsi nepotřeboval?

Skoro ne. Chodil jsem tady na gympl a pak jsem dojížděl o víkendech na lidovou konzervatoř do Prahy, obor malé jevištní formy, učil tam Pavel Bošek a Zdeněk Pošíval, kdysi známá jména. Tam jsem se seznámil s dalšími lidmi. To mi bylo šestnáct sedmnáct let. Pak jsme se přestěhovali do Prahy, takže jsem už maturoval v Praze.

Na tu konzervatoř jsi chodil, protože ses chtěl stát hercem?

Něco na ten způsob. Zkoušeli jsme tam psát dramatické scénky, učili jsme se zpívat, jevištní mluvu a takové věci. Pak jsem se hlásil na DAMU, tam mě nevzali. Hlásil jsem se tam spolu s Robertem Nebřenským, toho taky nevzali. Tehdy jsme se hodně kamarádili, on byl původně opravář televizí, což už tehdy bylo dost mimo. Už tenkrát je opravoval hlavně tím, že do nich bouchal. Tak radši založil Vltavu.

Tys ale nebyl nikdy muzikant…

Ne, taky proto jsem měl kapelu. Kdybych byl muzikant, tak do toho nikdy nejdu. Já se vždy řídil zásadou Drzé čelo lepší poplužního dvora.

První parta, do které jsi patřil, byly Divišovy Krásné nové stroje, že?

Ano, dalo by se to tak říct. Tam jsem byl takzvaným tanečníkem. Ale hlavně jsem tam držel ducha. V době největší slávy měly Stroje i patnáct lidí. Takže bylo důležité udržet toho ducha.

Byl jsi na vojně?

Tu jsem absolvoval na pavilonu 23 v Bohnicích. Ani jsem to nemusel moc hrát. Když došlo na takové to hlubší povídání, tak se přišlo na to, že jsem tam víceméně správně.

Podstata režimu ti byla zřejmá?

Samozřejmě. V tom jsem měl jasno od narození. V rodině vládlo těžce antikomunistické klima.

Jak tedy došlo k té historické události, vzniku mužské skupiny Ženy?

Když jsem se vrátil z Bohnic, kde jsem pobyl pár měsíců, nechal jsem se zaměstnat v kulturním domě Motorlet v Jinonicích. Dělal jsem tam technického pracovníka a měl jsem přístup k razítkům. Takže jsem tam udělal třeba koncert Plastikům, tedy PPU, jak se tehdy jmenovali. To bylo někdy v roce 1986. A za mnou tam chodil Hmyzák, občanským jménem Zdeněk Novák, se kterým jsem se seznámil v Rubínu při konkurzu k Potužilovi, ještě tam byl Honza Badalec. Hmyzák byl zaměstnaný v Motorletu a bydlel tam kousek na ubytovně. A protože v tom kulturáku byla zkušebna, kde měly kapely nástroje, a já měl k té zkušebně klíče, tak jsme tam chodili na ně brnkat. Chodil tam s námi ještě filozof Jindřich Karásek, ten tehdy dělal dozorce v metru, pak vystudoval v Heidelbergu a jinde po Německu filozofii, teď ji vyučuje na Karlově univerzitě.

Čili dobrá společnost.

A tehdy přišel Standa Diviš a říkal, jestli nechceme hrát na Fialkové slavnosti AVU, to byla taková akce v hostinci U Jaurisů v Michli. My jsme samozřejmě jednak neuměli na nic hrát, zadruhé jsme neměli žádný repertoár, tak jsme vymysleli, že bychom tam mohli třeba hrát šachy. On byl v Motorletu šachový kroužek a tam měli nahrávku pro bleskové partie na diktát: bílý teď…, černý teď... Tak jsme vystoupili se šachovým programem a ještě dodali skladbu Černoch je moderní. No, byl to tehdy famózní neúspěch…

Ale Ženy byly založeny.

Oficiální založení se odehrálo tím, že jsme si s Hmyzákem dali sraz v Dejvicích a sešli jsme pak po hospodách dolů do Prahy a ve Slavii jsme složili skladbu Čínský mramorový pomeranč. Moc si to nepamatuju, protože jsme byli slušně nalití. Ale jak říkáš, umělecký soubor Ženy tím byl založen.

To jméno byl tvůj nápad?

Asi jo. Lepší nebyl. A ani se o tom moc nediskutovalo. Co takhle Ženy? Jo, to je dobrý, a bylo to.

Tam nebyl žádný feministický zřetel?

Ne, tuhle problematiku jsme do toho vůbec nezahrnuli. Týkalo se to spíš komplexnosti světa, jeho jednoty a protikladů.

Jak jsi to měl ty osobně se ženami?

Myslíš s babama? Ale ano, nějaké mým životem prošly. Byl jsem i krátce ženat, mám i dceru, ovšem nikoli s tou, s kterou jsem byl ženat. Já na rodinný život nejsem moc stavěný. V mém přísně sobeckém žití na to není ani moc místa. I ten servis oželím. Jistá nepohoda vyrovná ty nepříjemnosti, které by nějakým vnucovaným soužitím nutně musely vzniknout. Ale nestěžuju si, nikdy se nestalo, že bych si někdy neměl s kým lehnout. Ale to není všechno.

Vraťme se k ženám s velkým Ž. Dělali jste přehrávky?

Ale ano, ale to bylo až asi dva nebo tři roky, co jsme fungovali. Já, jak jsem měl ta razítka, tak jsem to vždycky nějak zařídil. Pak se to nějak provalilo a už to nešlo. Taky jsme tehdy, někdy kolem roku 1987, začali vystupovat na Chmelnici, tak to kluci potřebovali mít v cajku, jinak by měli průšvih.

Vy jste byli taková ideální předkapela. Ale bavili jste mě víc než ti, kdo hráli po vás. Nežárlili na vás?

To ani ne, vládla svornost a vstřícnost. Ale je fakt, že jsme byli dost jiní než ostatní. Hlavně jsme vůbec neuměli hrát, což jsme zdárně nahradili tím, že jsme si z toho dělali srandu. Legrační bylo, že nám to tolik lidí žralo a mysleli si, že to, že neumíme hrát, jen předstíráme. To padala jména jako Carl Orff nebo Edgar Varèse, rozebíral se náš úsporný minimalismus…

A co ty přehrávky?

Ty jsme dělali v Malostranské besedě, kde tehdy pracovala moje máma, takže to bylo napůl doma. Přece jenom už byl konec 80. let, v té komisi třeba seděl Vojta Lindaur, takže to šlo. My jsme jim tam třeba předváděli číslo Niels Bohr přemýšlí o modelu atomu, což jsme dělali tak, že Hmyzák krouží kolem mé hlavy s tamburínkou. To se velmi líbilo. Takže nám to dali. Naším zřizovatelem byl pionýrský dům v Praze 1. Měli jsme společného zřizovatele s Vltavou, s tou kapelou.

A často jste vystupovali s Psími vojáky. Myslím, že jste si byli s blízcí s Filipem Topolem.

To víš, kamarádi z mokrý čtvrti se poznají hned. To bylo snad někdy v roce 1986, dost let před revolucí. Naše aliance s Psími vojáky nás popostrčila směrem k undergroundu. Ale že bychom se cítili jako podzemní kapela, to ne.

Co sis o Psích vojácích myslel?

Já to vůbec nemohl poslouchat. Na mě to bylo hrozně exaltované. Já na tohle nikdy moc nebyl. Ale holkám se to líbilo. Tak o. k. Já si ale v životě snad neposlechl jedinou jejich skladbu do konce. Přitom jsem měl Filipa moc rád, ale tohle do toho nijak nezasahovalo. A navíc jsme se o tom nikdy nebavili, on se mě nikdy neptal a já se mu nevnucoval.

Takže jsi nebyl zasažen uměleckou osobností Filip Topola?

To vůbec ne! Já si o něm myslel, že je magor… Asi jako on o nás.

Tomu se musím smát… A co sis myslel o Plastic People?

No, hrůza… Já to nikdy nemohl poslouchat. Vždyť to bylo směšné!

Hahaha. A co Garáž a Tony Ducháček?

To jo, to mě bavilo. To se mi líbilo. K tanci. Líbily se mi Tonyho texty, to byla legrace.

Hluboké vážné poselství undergroundu se tě nedotýkalo?

Já si nějakou dobu spíš myslel, že je to nějaká vyšší forma humoru. Něco jako black metal nebo death metal. Já jsem přitom byl kamarád všech těch androšů. Třeba Pavla Zajíčka mám hodně rád. Nebo Ondru Němce, s kterým jsem se hodně kamarádil, když ještě pil. Ale vážně jsem to nikdy brát nemohl. Pro mě to byla vždycky nahodile sebraná skrumáž zvuků. Ale jinak si jich vážím, to jo.

Existovaly i pokusy vyložit nějak hlouběji poselství tvé sešlosti, tedy Žen. Padala slova dadaismus a konceptualismus…

To jsme se vždycky nasmáli! Když třeba hudební publicista Alex Švamberk ve svém textu vyklenul myšlenkový oblouk. On to myslel možná i dobře, ale byly to ptákoviny. Je možné, že Hmyzák to bral trochu vážně, on je takový hloubavější, ale přede mnou taky dělal, že se tomu směje.

Jak jsi přivítal a prožil listopadový převrat?

Vítal jsem ho na Václavském náměstí s transparentem Rudé prázdno, ten jsem si vyrobil. Takže přivítal a uvítal. Byl to asi druhý největší zážitek po narození dítěte.

Měl jsi někdy problém s policajty?

To nastalo vždycky, když nás někde vybrali, že jsme hráli nikoli legálně. Třeba při koncertě Psích vojáků na chalupě ve Služetíně: tam měl chalupu náš člen Daniel Mráz. To tam přijelo asi dvě stě policejních aut, strašný zátah a manévry, můj pes se tam porval s jejich policejním psem, já měl tehdy bulteriéra, jako jeden z prvních v Česku. Pak z toho bylo popotahování.

Cítili jste někdy něco jako kultovní slávu?

Jo, něco takového krátce bylo. Otázka ovšem je, jestli to nebyl spíš sebeklam než skutečnost. Ale něco mi říká, že kdybychom teď chtěli, tak na nás lidi přijdou. My jsme někdy v roce 1995 založili výtvarnou skupinu Kučera, která byla takovým doplňkem skupiny Ženy. Tam byli výtvarníci, třeba Jarda Švec, ten měl optikální oční kresby mlžené, mlžené proto, že špatně viděl. Pak tam byl Radomil Uhlíř, vystupující pod uměleckým jménem Radovař Uhlí, ten dělal úhly uhlím, pak tam byl Hmyzák s technikou suchá tužka, mokrý papír a já s technikou plast na plast. Měli jsme i výstavy. Uvažujeme o jejich obnovení.

Všichni v Ženách byli invenční?

To je dobrá otázka… Odpověď je: Ne, nebyli.

Jak dlouho jste to po listopadu táhli?

Těžko říct, ale myslím, že ukončení nastalo na vernisáži Havlovy knihy Pižďuchové. To mohlo být tak někdy v roce 2003. Konalo se to v Týnské literární kavárně.

Havel vás měl rád, že?

Myslím, že jo. Oni se znali s Hmyzákem, který mu už před listopadem dělal v domě na nábřeží elektřinu. Oni se i ti řemeslníci najímali z undergroundu… A taky jsme se znali z Rybárny.

Přehoupněme se nyní přes rok 1989 na začátek 90. let, kdy jsi se stal jedním z prvních českých copywriterů čili tvůrců reklamních sloganů. Jak ses k tomu dostal?

Po revoluci skončily kotelny a podobná disizaměstnání, tak jsem chvíli nevěděl, co se sebou, nějakou dobu jsem prodával třeba takové klapací figurky, moc dobrá práce, dělal jsem cesťáka a tak. No a moje holka, se kterou jsem měl dítě, znala lidi z reklamního studia, co mělo kancelář v domě, ve kterém jsme tehdy bydleli, shodou okolností tam byl zaměstnaný Honza Badalec, toho jsem už znal z Rubínu. Tak jsem sešel dvě patra do sklepa a stal se ze mě reklamní textař. A docela mi to šlo.

To musela být i značná změna sociální.

To jo, najednou jsem měl plat třeba šedesát tisíc. Tehdy! To jsem jezdil jenom taxíkem.

A cos tam dělal?

Kampaně. Československá obchodní banka, Velkopopovický kozel…

Tos věděl, jak na to?

To by bylo na dlouhé povídání. Ale v podstatě věděl. Přišel klient, měl nějakou představu, nějaké zadání, potřeboval prodat nějaký produkt, tak se něco vymyslelo. Vymyslela se nějaká velká slova: síla, vůle, vliv… Dalo se to na billboardy.

Hm, to mě vždycky udivovalo, že na to, aby jim někdo vymyslel slova jako síla, vůle, vliv, si musejí najmout reklamní agenturu…

No jasně, to jsem měl nejradši, když klient začal: A nejlepší textař je moje manželka a ten obrázek si taky nějakej vyberu… Takhle to většina podnikatelů v Čechách má doteď. Jenže to pak nikoho nezajímá.

A jak se pozná, že to bude někoho zajímat?

Pozná. Nebo pak se to pozná. Já jsem nikdy neměl sklony někoho přesvědčovat, vždycky jsem říkal: Jestli to nechcete mít nejlepší, tak to neberte. Prostě jsem věděl, že to je nejlepší.

Jak se tvá kariéra v reklamním průmyslu vyvíjela?

Nějakou dobu docela zdárně. Ale ona je to vlastně dost pochmurná práce. Dostaneš se tam do prostředí totálních cynických vyžírků, takové svoloči, které je tam jak naseto. Trávíš tam fůru času, každá věc se musí vysedět, vykecat, pořád někoho o něčem přesvědčovat, oni to pořád nechápou. Byla to těžká soda… Neříkám, že tam nejsou kvalitní a zajímaví lidé, ale obecně můžu říct, že tam jsou mnohem horší lidi, myslím charakterově, než třeba ti, se kterými teď dělám v ostraze v hypermarketu. Možná je to teď jiné, v reklamě už dlouho nejsem, ale pochybuju, že by to šlo směrem vzhůru. Spíš, jak to tak pozoruju, je to ještě horší.

Jak sis pak odvykal od toho řekněme rozmařilého života?

To šlo rychle a snadno. Prostě najednou to bylo pryč. To jsem ale tak nebral. Stejně jsem většinu toho, co jsem vydělal, prochlastal. A taky jsem si kupoval auta. Začal jsem chodit do lepších hospod… Bydlel jsem v bytě po Albertu Einsteinovi v Lesnické ulici na Smíchově… Nic mi nechybělo. Ale stejně to bylo na nic…

Změnil jsi kamarády?

Taky. Ti staří samozřejmě byli pořád bez peněz. Pochopitelně že jsem je zval. Ale svoje to udělá. A hlavně jsem neměl čas.

Kdy tvůj život v reklamním průmyslu skončil?

Asi před deseti lety. Pak jsem ještě o reklamě psal u Bakaly, to jsem dělal redaktora v plátku Marketing a média, každý týden jsem popsal asi pět stran, ale už mi to lezlo na mozek. Tak jsem s tím skončil.

Dělal jsi někdy nějaké politické kampaně?

Třeba v roce 1997 jsme dělali kampaň pro ODS.

Počkej, to byla dost hnusná kampaň: to se snad vytáhl slogan Republika v ohrožení, přijdou Sudeťáci a takové věci, ne?

Je to možné, já už si to moc nepamatuju. Ale to je právě to, že to začneš brát cynicky. Přijdou ti pak nějaké prémie, tím ty pochybnosti zaplácneš. Bereš to chvíli jako práci, namlouváš si, že to chce odstup. Pak buď okoráš, nebo se z toho sesypeš.

Co z toho se stalo tobě?

Odjel jsem na Šumavu a nechal toho. To bylo asi v roce 1999. Ještě předtím jsem si zajel do Ameriky, taky na Ukrajinu, kde jsme dělali kampaň pro prezidenta Kučmu.

Prosím tě, co jsi vymyslel pro Kučmu?

Já nic, já jenom vozil z Kyjeva dolary…

Taky jsi byl myslím v Kosovu…

To jsem byl volontér Člověka v tísni s pořadovým číslem 1.

To sis čistil karmu?

Dalo by se to tak říct. A nebylo to v Kosovu, ale v Albánii. Dva měsíce jsme byli v uprchlickém táboře. Ten byl v tabákové továrně u Skadaru, vedle je krásné jezero. Bylo tam asi pět tisíc lidí. Kosované, Albánci, cikáni… Bavili jsme tam děti. Hezké to tam bylo. Letenku jsem si musel schovávat do mrazáku, aby mi ji neukradli. Bylo tam skvělý hulení. Ti lidi, kdyby se tam věnovali pěstování marihuany, tak mají ekonomiku vyřešenou. Skvěle to tam roste: teplo, vápenné podloží. Ideální podmínky.

A co vlastně teď děláš?

Co se tak dá dělat v Kutné Hoře… Dalo by se říct, že jsem tady v exilu. Zažil jsem život řekněme ze všech stran. Není to volba, je to osud.

Slogany už nevymýšlíš?

Jo, před pár lety jsem vymyslel tady místnímu faráři slogan, aby mu do kostela chodilo víc lidí: Nebojte se Boha…

To je dobré. A jak to máš s Bohem?

My se tolerujeme. Já bych k němu nějaké kritické námitky měl, ale beru ho. On, myslím, může se mnou být spokojen. Pobavil jsem v životě dost lidí, tak snad i jeho.

Došel jsi v životě k nějaké životní moudrosti?

Že žádná není.

Máš pořád psa?

Samozřejmě, celý život jsem měl psy. Teď mám Růženu.