Na Čechy silně doléhá největší propad reálných příjmů od vzniku samostatné republiky. Mzdy stále nemají šanci předběhnout vysokou inflaci, a za stejné peníze si tak koupíme mnohem méně zboží a služeb než dříve. Čeští zaměstnanci mají ovšem dlouhodobě strach požadovat od svých nadřízených vyšší mzdy. A to i v době dnešního významného propadu životní úrovně a za situace, kdy mají firmy vysoké zisky a vysoké marže, pracovní trh je stále přehřátý a nezaměstnanost nízká.

Podle nynějších odhadů letos průměrná mzda vzroste o osm procent, a přiblíží se tak 43 600 korunám. Reálně se ovšem příjmy kvůli vysoké inflaci velmi výrazně propadly. Loni u nás průměrná mzda nominálně vzrostla meziročně o 6,5 procenta. Vzhledem k velkému růstu cen ale reálně klesla o 7,5 procenta. Nominální vyjádření zde představuje to, kolik peněz lidé obdrží ve své výplatě. Reálná hodnota je však více vypovídající, protože vyjadřuje, co si za tyto peníze mohou koupit. Pokud je tedy vysoká inflace, nominální růst mezd neznačí, že lidem roste jejich životní úroveň.

Propad reálných mezd o 7,5 procenta znamená pětkrát větší pokles než ten z doposud nejhoršího roku 2013, kdy se průměrná reálná mzda propadla o 1,5 procenta. I za první letošní čtvrtletí průměrná mzda klesla reálně o téměř sedm procent. Podle prognózy Hospodářské komory by se reálně mzdy mohly začít konečně zvedat v druhé polovině roku.

V této době zároveň velká část firem hlásí vysoké zisky a těží z citelně vyšších marží, které už jim stačily pokrýt vzrostlé náklady. Spotřebitelé firmám vysoké marže tolerují a jsou ochotni nakupovat za vysoké ceny. Ačkoliv vzhledem ke zmíněnému propadu reálných mezd si koupí zboží a služeb mnohem méně a ještě za něj zaplatí mnohem více než dřív. Vzhledem k tomu, že trh práce je stále přehřátý a nezaměstnanost velmi nízká, zaměstnanci by si svým zaměstnavatelům mohli říci o vyšší mzdy. Téměř plná zaměstnanost a vysoká ziskovost firem silné vyjednávací pozici zaměstnanců nahrává.

„Vlivem výrazného nedostatku na trhu práce mohou požadovat růst mezd, benefitů a případné zlepšení pracovních podmínek. Konkurence mezi zaměstnavateli je velmi silná. Obzvláště v případě schopných zaměstnanců, o které v zásadě denně soutěží. Nevyhovění zvýšeným mzdovým požadavkům riskuje zaměstnavatel, že o zaměstnance přijde ve prospěch konkurence, která zaplatí. Samozřejmě je ale nutné dodat, že prostředí na trhu práce se významně liší mezi profesemi, obory a regiony. Ne každý zaměstnanec si tak může diktovat podmínky,“ řekl deníku Echo24 hlavní ekonom společnosti Roklen Pavel Peterka.

Někteří ekonomové stav označují jako maržově-inflační spirálu, na kterou řádoví zaměstnanci doplácejí. „Přes citelný pokles životní úrovně a přes markantní růst zisků firem si čeští pracovníci ovšem stále příliš nechtějí říkat o zvýšení mezd. Uvážíme-li, že Česko vykazuje vysokou míru a má přehřátý trh práce, jedná se o paradoxní stav. Tento paradox lze napravit hlavně na mikroekonomické úrovni. A to tak, že se Češi nebudou zdráhat říci si o výrazné přidání na mzdách, třeba i o dvacetiprocentní. Je pro něj racionální ekonomické zdůvodnění,“ tvrdí hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda.

Růst mezd a tím další rozpouštění peněz v ekonomice a roztáčení inflace je častý argument centrálních bank pro jejich nastavení měnové politiky. I bankovní rada České národní banky (ČNB) opakovaně říká, že růst mezd pro ně bude ukazatelem, zda nastavit přísnější podmínky. Pod vedením guvernéra Aleše Michla ale ani jednou úrokové sazby, které zůstávají na sedmi procentech, nezvedla.

„Hrozba mzdově-inflační spirály je v Česku přítomná. To je ale primárně starostí ČNB, která přeci nemůže po zaměstnancích chtít, aby mírnili své mzdové požadavky a nereagovali na pokles reálných mezd a reálné kupní síly a pomáhali tak centrální bance v boji s inflací. ČNB má hned několik nástrojů, jako jsou úrokové sazby, kterými může inflační tlaky tlumit. Že v době dvouciferné inflace současné složení bankovní rady soustavně hlasovalo proti dalšímu utažení měnové politiky a tlumení inflačních tlaků, nebylo rozhodnutím běžných českých zaměstnanců. Nevidím důvod, proč by měli nést náklady rozhodnutí bankovní rady či jí jakkoliv pomáhat v boji s inflací. Možná naopak, kdyby mzdové nároky zaměstnanců byly silnější, dotlačily by ČNB k dalšímu zvyšování sazeb, což by bylo v souladu s poznatky makroekonomické teorie i praxe,“ myslí si Peterka.