Britský parlament včera schválil velký smrtící experiment. Poslanci ve druhém čtení odsouhlasili právo na asistovanou sebevraždu. Lidé, kterým zbývá maximálně šest měsíců života, budou mít právo na jeho předčasné ukončení. Británie se tak rozhodla pro velmi pochybnou cestu.

Sarah McCullochová popsala pro web ConservativeHome, jak NHS běžně zneužívá jiný způsob, jak nechat pacienta zemřít. McCullochová pracovala jako terapeutka na paliativním oddělení onkologických pacientů. Nikdo z nich neměl předpokládanou délku dožití delší než půl roku. Pacienti mohli požádat o neresuscitování. Resuscitace je složitý proces, jehož následky často vyvolají další komplikace. Někteří pacienti tak raději chtěli v klidu zemřít, než aby prožili své poslední dny v ještě větších bolestech.

Kultura na oddělení byla taková, že z neresuscitace se stala norma. Divní byli pacienti, kteří o ni nepožádali. McCullochová tak popisuje muže, který odmítl podepsat žádost o neresuscitaci, jelikož byl katolík. Když to zjistila agilní zdravotní sestra, šla si s ním promluvit. Měla za to, že to musí být administrativní chyba. Neuměla si představit, že někdo v jeho kondici by mohl učinit takové rozhodnutí.

McCullochová také byla svědkem, jak doktor podepsal žádost neresuscitovat za pacienta s pokročilou demencí. Podle pravidel si o tom měl nejdříve promluvit s pacientem a jeho rodinou. Lékař prostě zaškrtl políčka, že tak učinil, a dál to neřešil.

Bývalý ministr zdravotnictví Matt Hancock před týdnem přiznal, že během covidu byli zneužívány žádosti neresuscitovat, a řadě lidí tak byla odepřena život zachraňující péče. Nic nenasvědčuje tomu, že NHS je na asistovanou sebevraždu připravena.

Období předcházející hlasování dalo nahlédnout do vpravdě dystopické budoucnosti. Součástí byla i reklamní kampaň s billboardy ve stanici metra Westminster. Ta je nejblíže parlamentu a řada poslanců tudy prochází do práce. Na billboardech byly dámy ve středních letech, jež nadšeně poskakovaly. Nebýt sloganu: „Moje poslední přání je, aby mě rodina neviděla trpět a abych já nemusela“, člověk by si myslel, že jde o reklamu na nejnovější krém proti vráskám.

Kdosi poznamenal, že dělicí čára mezi odpůrci a zastánci asistované sebevraždy vedla na pravici mezi konzervativci a libertariány a na levici mezi socialisty a progresivisty. Libertariáni a progresivisté prosazují maximální autonomii jedince, včetně toho, jak nakládá s vlastním tělem. Jakmile je tabu asistované sebevraždy jednou prolomeno, je těžké nastavit hranici, kde se má eutanazie zastavit. Proč může o smrt požádat člověk na sklonku života, a ne někdo fyzicky trpící? A pokud může fyzicky trpící, proč ne někdo duševně trpící? A proč ne někdo, kdo se cítí být na obtíž? Nebo kdo je prostě unaven životem?

Pokud je asistovaná sebevražda normální a legální, proč by ji nemohly firmy propagovat? Proto jsou billboardy žen těšících se na vlastní smrt ve Westminsteru tak znepokojivé. Jako by říkaly: „Je mi 45, nejlepší časy mám za sebou, bude to jen horší, proč to neukončit?“

Konzervativci a socialisté chápou, že člověk je součástí komunity. Má k ní nějaké povinnosti, ale může od ní i něco očekávat. Třeba že se o něj postará v jeho nejhorších chvílích.

Asistovaná sebevražda dělá ze smrti normální, dokonce preferované řešení. Zastánci eutanazie tvrdí, že se nejedná o binární otázku: buď asistovaná sebevražda, nebo paliativní péče. Jenže v zemích, kde byla nějaká forma eutanazie přijata, jasně začala nad paliativní péčí převažovat a stala se málem normou, zatímco financování pro paliativní oddělení začala vysychat.

Britský zákon čeká ještě třetí čtení, i když se neočekává, že by dopadlo jinak. Pokud poslanci nezmění názor, Spojené království se vydá na temnou cestu.