Víkendové referendum ve Švýcarsku (ach, jak já tyhle možnosti Švýcarům závidím!) mělo rozhodnout o tom, zda alpská konfederace akceptuje velmi ambiciózní návrh místní mládežnické organizace Zelených. Podle něj by součástí švýcarské ústavy byl závazek zredukovat uhlíkovou stopu státu o více než 90 procent.

Referendum skončilo očekávaným neúspěchem, ale rozsah toho neúspěchu očekávání překonal: proti se postavilo zhruba 70 procent občanů a iniciativa nezískala na svoji stranu ani jeden ze 26 kantonů. O moc jednoznačněji už nějaký návrh odmítnout nelze.

Výkyvy pomyslných společenských kyvadel nejsou žádná novinka: uvolněná, až frivolní dvacátá léta (ta před sto lety) byla velkým protikladem k viktoriánské době, která přitom skončila jen o generaci dřív. Co se změnilo, je frekvence těch výkyvů. Cykly akce a reakce vždycky začínají vytvářením „kroužků nespokojenců“, kteří chtějí změnit momentální trend. Jenže tento proces býval v offline světě pomalý. Vyžadoval, aby se spolu seznámili jednotlivci, kteří si ve svém okolí se svými názory připadali „jako kůl v plotě“, a pozvolna si uvědomili, že sami nejsou, ba dokonce že je jich dost na to, aby mohli mít se svými myšlenkami a názory nějaký úspěch. To jde dnes, ve skrznaskrz propojeném světě, daleko rychleji než dřív, a pokusy nasadit tomu propojení tvrdý úřední chomout pomocí různých protidezinformačních regulací zatím selhaly, dokonce možná akcelerovaly celý vývoj.

První pozorování: státy jako Švýcarsko, se svými demokratickými mechanismy, jsou schopny na takové výkyvy kyvadla reagovat rychleji. Evropské struktury v EU tuto pružnost nemají a budou se snažit „táhnout“ na opačnou stranu, což bude vyvolávat velký nesoulad s obyvatelstvem.

Druhé pozorování: pro některé záměry už je to kyvadlo příliš rychlé. Pokud se například budou co pár let střídat u moci strany, které chtějí stavět jaderné elektrárny, s těmi, které to odmítají, výsledek bude horší, než kdyby na dvacet let převážil jen jeden z obou názorů.
Žádný recept na to však nemám.